Srdce pumpou života
1. srpna 2019 v 10:21
|
Téma týdne
Srdce pumpou života nebo život pumpou srdce?
Velké, ze zlata, na dlani, na pravém místě. Inu, taková srdíčka by toho ve skutečnosti asi moc nenapumpovala.
Avšak v přeneseném slova smyslu jsou to právě tato a ne jiná, která dokážou napumpovat největší objem spokojeného života.
Nejdříve je však třeba uložit si do srdce co nejvíce všemožných lásek, pro které je třeba pumpovat. Ať už jsou to lidé, činnosti, místa, koníčky či jiná zvířátka. Pak už jen srdíčku stačí lásku dávat, přijímat a plesat. Jeho majitel má pak svůj život ze srdce rád.
Vánoce očima dítěte
13. prosince 2018 v 1:05
|
Téma týdne
Štědrý den. Dnes přijde Ježíšek. Konečně uplynul ten dlouhý, předlouhý rok. Už za pár hodin bude všechno jenom jedno velké kouzlo.
Poslední čokoládka z adventního kalendáře byla největší, byl to andílek se zvonečkem.
Zatímco si čistím zuby, očkem mrknu na kapra ve vaně. Až poobědváme žemlovku, pomůžeme babičce s jeho přípravou.
Maso jsme sice k obědu neměly, ale ať se kolem sebe díváme, jak pozorně chceme, stejně se žádné zlaté prasátko neobjevilo. A hele, že by přeci? Babička ukazuje - tamhle na stropě! Venku je dnes slunečno, paprsek se odrazil od křišťálového lustru, který jí visí v obýváku.
Za poslechu koled z gramofonu se sestrou se zatajeným dechem sledujeme, jak zručně se babička s kaprem vypořádává. To, jak čistě ho praští paličkou přes hlavu, pro nás vždycky byl jeden z mnoha napínavých okamžiků toho dne. Další chvíle přišla vzápětí, kdy babička z kluzké ryby škubala šupinky a potom ji stahovala z kůže. Následovalo obratné vyndání žluče. A dalších vnitřností. Mlíčí nebo jikry. A potom porcování. A taky odložení několika kůstek stranou. A vydloubnutí očí. Byl to rituál. Mezitím, co babička krájí kapříka na podkovy, my pečlivě pokládáme nejkrásnější šupiny a kůstky na rozložené noviny u topení, abychom si je suché mohly uložit pod talíř.
Za nedlouho už se z kuchyně line vůně smažených řízků. Kapřích, vepřových i kuřecích. Fritéza jede na plné obrátky. Prostíráme stůl, jsme takové nějaké nervózní, při pomyšlení na večer máme motýlky v břiše. Na každé místo u stolu dáme šupinu, kůstku a korunku pro štěstí. Na to sváteční talíř, kolem něho pečlivě rovnáme sváteční příbory. Nakonec hezky poskládat červený ubrousek. A taky naleštěné skleničky. Je čas jít se převléknout do těch krásných šatiček, ve kterých si připadám trochu jako princezna. Ale před tím ještě natáhnout punčocháče. To mě nebaví.
Konečně usedáme ke stolu, uprostřed hoří všechny čtyři svíčky na adventním věnci. Kuba nám nejede, jsou tam houby a kroupy. Je ho jenom malinko. Opražené kostičky housky do rybí polévky nás vždycky bavily. Ale rybí polévka už tolik ne. Těšíme se na řízky. A na salát, který je krásně uleželý a dokonalý jako vždy. Ne že bychom měly chuť k jídlu, jak jsme nervózní. Ani sklenička Coca Coly nám náladu příliš neuvolní, ačkoliv jsme na ni také čekaly celý rok.
Ti dospěláci se s tím jídlem tak loudají. A stále o něčem tlachají. Nastražujeme uši, zdali něco nezaslechneme.
Sláva, už mají všichni dojedeno! Nervozita stoupá. Dospělí se na nás potutelně usmívají. Tak co, holky, přijde letos Ježíšek? To tedy doufáme! Snad jsme byly hodné, snad na nás Ježíšek nezapomene. Ve skrytu duše jsme věděly, že to bude přesně tak, jako každý rok. Ale stejně jsme trošku napnuté. Ani jsme si nevšimly, že tatínek odběhnul od stolu… Cililililink!
O 25 let později:
"Filípku, slyšíš? To byl Ježíšek…" Tříletému chlapečkovi bije srdíčko na poplach a oči má doširoka otevřené, že vypadají ještě mnohem větší než obvykle. V přítmí svého pokojíčku rozpačitě přikývne. "Asi jo." Pevně, jako snad ještě nikdy, mě obejme okolo krku a potom mě chytí za ruku. Jdeme společně.
Tehdy i dnes:
Když vejdeme do zhasnutého obývacího pokoje, oslní nás nádherná barevná záře třpytivého stromečku, obklopí nás vůně jehličí, okouzlí slavnostní tóny vánočních koled. Několik vteřin jen oněměle stojíme a vstřebáváme všechnu tu magickou atmosféru, která se nedá nikdy ničím nahradit. Kolem nás jsou všichni naši blízcí. Všichni posvátně stojíme před stromečkem a jsme šťastní. Žijeme jenom daným okamžikem.
Když doprskají prskavky, ztiší se koledy a rozsvítí se světlo, panuje trošku ostýchavost, kdy se vrhnout na dárky. Naštěstí nikdy netrvá dlouho. A radosti je plno.
A co jsme měly se sestrou jaké malé holky na Vánocích úplně nejraději? Následující den ráno kolem sedmé vyskočit z postele, jít ke stromečku, pustit si v televizi pohádky, hrát si u voňavého stromku se všemi těmi novými hračkami a sem tam si k tomu zobnout cukroví. A pak ke snídani, společně s rodiči - řízek se salátem. Mňam!
Poslední čokoládka z adventního kalendáře byla největší, byl to andílek se zvonečkem.
Zatímco si čistím zuby, očkem mrknu na kapra ve vaně. Až poobědváme žemlovku, pomůžeme babičce s jeho přípravou.
Maso jsme sice k obědu neměly, ale ať se kolem sebe díváme, jak pozorně chceme, stejně se žádné zlaté prasátko neobjevilo. A hele, že by přeci? Babička ukazuje - tamhle na stropě! Venku je dnes slunečno, paprsek se odrazil od křišťálového lustru, který jí visí v obýváku.
Za poslechu koled z gramofonu se sestrou se zatajeným dechem sledujeme, jak zručně se babička s kaprem vypořádává. To, jak čistě ho praští paličkou přes hlavu, pro nás vždycky byl jeden z mnoha napínavých okamžiků toho dne. Další chvíle přišla vzápětí, kdy babička z kluzké ryby škubala šupinky a potom ji stahovala z kůže. Následovalo obratné vyndání žluče. A dalších vnitřností. Mlíčí nebo jikry. A potom porcování. A taky odložení několika kůstek stranou. A vydloubnutí očí. Byl to rituál. Mezitím, co babička krájí kapříka na podkovy, my pečlivě pokládáme nejkrásnější šupiny a kůstky na rozložené noviny u topení, abychom si je suché mohly uložit pod talíř.
Za nedlouho už se z kuchyně line vůně smažených řízků. Kapřích, vepřových i kuřecích. Fritéza jede na plné obrátky. Prostíráme stůl, jsme takové nějaké nervózní, při pomyšlení na večer máme motýlky v břiše. Na každé místo u stolu dáme šupinu, kůstku a korunku pro štěstí. Na to sváteční talíř, kolem něho pečlivě rovnáme sváteční příbory. Nakonec hezky poskládat červený ubrousek. A taky naleštěné skleničky. Je čas jít se převléknout do těch krásných šatiček, ve kterých si připadám trochu jako princezna. Ale před tím ještě natáhnout punčocháče. To mě nebaví.
Konečně usedáme ke stolu, uprostřed hoří všechny čtyři svíčky na adventním věnci. Kuba nám nejede, jsou tam houby a kroupy. Je ho jenom malinko. Opražené kostičky housky do rybí polévky nás vždycky bavily. Ale rybí polévka už tolik ne. Těšíme se na řízky. A na salát, který je krásně uleželý a dokonalý jako vždy. Ne že bychom měly chuť k jídlu, jak jsme nervózní. Ani sklenička Coca Coly nám náladu příliš neuvolní, ačkoliv jsme na ni také čekaly celý rok.
Ti dospěláci se s tím jídlem tak loudají. A stále o něčem tlachají. Nastražujeme uši, zdali něco nezaslechneme.
Sláva, už mají všichni dojedeno! Nervozita stoupá. Dospělí se na nás potutelně usmívají. Tak co, holky, přijde letos Ježíšek? To tedy doufáme! Snad jsme byly hodné, snad na nás Ježíšek nezapomene. Ve skrytu duše jsme věděly, že to bude přesně tak, jako každý rok. Ale stejně jsme trošku napnuté. Ani jsme si nevšimly, že tatínek odběhnul od stolu… Cililililink!
O 25 let později:
"Filípku, slyšíš? To byl Ježíšek…" Tříletému chlapečkovi bije srdíčko na poplach a oči má doširoka otevřené, že vypadají ještě mnohem větší než obvykle. V přítmí svého pokojíčku rozpačitě přikývne. "Asi jo." Pevně, jako snad ještě nikdy, mě obejme okolo krku a potom mě chytí za ruku. Jdeme společně.
Tehdy i dnes:
Když vejdeme do zhasnutého obývacího pokoje, oslní nás nádherná barevná záře třpytivého stromečku, obklopí nás vůně jehličí, okouzlí slavnostní tóny vánočních koled. Několik vteřin jen oněměle stojíme a vstřebáváme všechnu tu magickou atmosféru, která se nedá nikdy ničím nahradit. Kolem nás jsou všichni naši blízcí. Všichni posvátně stojíme před stromečkem a jsme šťastní. Žijeme jenom daným okamžikem.
Když doprskají prskavky, ztiší se koledy a rozsvítí se světlo, panuje trošku ostýchavost, kdy se vrhnout na dárky. Naštěstí nikdy netrvá dlouho. A radosti je plno.
A co jsme měly se sestrou jaké malé holky na Vánocích úplně nejraději? Následující den ráno kolem sedmé vyskočit z postele, jít ke stromečku, pustit si v televizi pohádky, hrát si u voňavého stromku se všemi těmi novými hračkami a sem tam si k tomu zobnout cukroví. A pak ke snídani, společně s rodiči - řízek se salátem. Mňam!
Dobré jídlo nadevše
12. května 2018 v 17:00
S příslibem krásného počasí začínají pomalu ale jistě jásat i chuťové buňky: "Dočkaly jsme se! Je zde období festivalů!"
Poslední dobou rostou jako houby po dešti. Prague Food Festival, Food festival, Fresh festival, Burger fest, Apetit piknik, Restaurant day, Chřestfest, Polévkování, do toho různá pivobraní, vinobraní, jahodobraní, tematické festivaly s cizokrajnými pochutinami, festivaly oslavující zmrzliny, čokolády či jiné sladkosti. Těžko vyjmenovat všechny akce, ale je jich opravdu požehnaně, prsty jedné ani druhé ruky by na jejich vyčtení zdaleka nestačily. Každý si vybere.
Jídlo zažívá osvětu, globalizace se činí - kultury se prolínají, lidé se odlišují v tolika věcech - proč ne zrovna ve způsobu stravování "řekni mi, co jíš, a já ti povím, kdo jsi", lidé jdou do sebe - žijí zdravým stylem, to je dnes zkrátka IN. Chtějí objevovat nové chutě a jí(s)t s dobou. Chtějí to dělat ve slunečný den, na piknikové dece na trávě ve fajn společnosti, jejíž členové hoří všichni do jednoho pro dobré jídlo a pití a všichni si jídlo vychutnávají pod dohledem uznávaných šéfkuchařů nebo foodblogerů.
Zkuste se někdy podívat na obličej zákazníka v restauraci, před kterého číšník právě položí nádherně nazdobený talíř s krásným voňavým jídlem. Každému se tak nějak rozzáří obličej.
Všimli jste si, že pokud se začnete bavit o jídle, u většiny lidí najdete společné, vděčné a velmi rozsáhlé téma? Ne že bych zrovna ráda vařila, ale jídlo mě baví rozebírat, pozorovat, čichat, jíst, vychutnávat a trávit. A potom si o něm vyprávět. Myslím si, že je to fenomén dnešní doby. Stačí se podívat na všelijaké reality show typu Vaříme s tím a oním, Prostíráme těm a oněm, MasterChef, Pekelná kuchyně plus samozřejmě mnoho edukativních pořadů podobného zaměření s nejrůznějšími osobnostmi a kvanta kurzů vaření pro širokou veřejnost, dále pak časopisy, foodblogy, nejrůznější kuchařky, atd.
Koho by kdy napadlo, že na roveň olympijských vítězů či hollywoodských herců se jednou budou řadit i šéfkuchaři. Koho by napadlo, že na roveň politických událostí a kulturních novinek se zařadí témata vztahující se k jídlu - restaurace, nový recept, grilování. Jídlo zažívá nebývalou osvětu. A všechny to baví. Nikoho to neuráží. Týká se to všech, ať už dotyční chtějí nebo ne. Z jídla je člověk živ. A z dobrého a zdravého jídla je člověk živ mnohonásobně více.Tím spíš, když své zkušenosti s jídlem sdílí. To jsou pak z toho živi i ostatní.
Doufám, že už se blíží brzký konec naší neblaze proslulé role "Popelnice Evropy". Hlavně ať je to co nejlevnější, že je to nahnilé, prošlé, či pochybné polské výroby, na tom nesejde. Zdraví máme přeci jenom jedno, že? Asi je mezi námi ještě dost takových, kteří byli živi na točeňácích, párcích, konzervách, knedlu-zelu-vepřu, všemožných UHO, majonézových pomazánkách a tukáčích. Pryč jsou ty doby. Ten, kdo se tak stravuje v současné době, může si vysloužit leda opovržlivý výraz nebo tichý nesouhlas zbytku společnosti. A co teprve, když si svůj pokrm dochutí kečupem???
Jo a víte, co je to quinoa, tarhoňa, amarant nebo bulgur? Já už jo. A učím se to zpracovávat a vařit. A jíst. A dnes jsem koupila datlový sirup.
Jo a taky, abych nezapomněla, mám doma tři chlapy! Takže je více než jasné, že se snahou o zdravou, lehkou a vyváženou stravu opět pěkně ostrouhám. Budou vejpečky s knedlíkem. Mňam!
Tanečky a zpívánky
5. května 2018 v 0:19
Po dlouhé době přicházím s náhodou objeveným článkem, který jsem sepsala před skoro třema lety. To to ale uteklo, panečku! :)
S kratochvílí ve formě tanečků a zpívánek se v rámci "semestru" blížíme ke konci. Co to znamená? Že tři týdny před ukončením kurzu jsem konečně přišla na to, jak to udělat, aby tam Filípek nebyl nejotravnějším děckem.
Myslíte si, že se na tuto formu zábavy pokaždé těším? Kdepak! Vždy v neděli večer mě obestoupí stres z toho, že zítra se jdeme zase rozvíjet. Akční plán na nápravu se vykrystalizoval následovně:
1) nejpozději v deset vyrazit s kočárem ven
2) uspat v kočáru Filipa a zajistit, aby si zdřímnul alespoň dvacet minut
3) po probuzení Filipa přijít do rodinného centra
4) dát mu zde svačinu, kterou bude jíst (zkrátka zajistit, aby vůbec něco snědl)
5) vypustit ho do dětského koutku, aby se aklimatizoval na nové prostředí
Pokud se nezadařilo splnit následující itinerář, hrozba visela ve vzduchu. Hrozba toho, že zase jenom mé dítě se nebude chtít pověsit hlavou dolů za nohy nebo hopsat na velkém gumovém míči.
Lektorce patří dík za to, že každou hodinu přišla s teorií, proč se Filipovi na hodině nelíbí.
Nejoblíbenější byla ta, že si holt musí zvyknout, jelikož je to pro něj všechno nové. Tato výmluva jí vydržela prvních dvanáct lekcí.
Další oblíbeným vysvětlením jeho nespolupráce bylo, že je ještě malý. Ano, je to tak, byl ze všech dětí skutečně nejmladší. Tomuto argumentu jsem tedy ráda uvěřila.
Když už nevěděla co by, pronesla, že mu rostou zuby, čemuž se lehce věřilo, když Filípek po celou hodinu (až na ťukání do dřívek), nevytáhl ruku z pusy. Začínám ho podezřívat, že se jedná spíše o otravný zlozvyk než o snahu promasírovat si dásně s klubajícími se řezáky.
Osvědčenou klasikou na obhajobu jeho nepříjemné nálady pak zůstává jeho ospalost. Tak už to u těch dětiček bývá. Když nemají hlad, žízeň, plnou plenku a nerostou jim zuby, tak za jejich "dobrou náladu" může to, že by zoufale chtěly spinkat.
Abych tedy shrnula Filipovu roli v onom kurzu - jediný kluk, jediný nechodící, jediný protivný, ale to vše proto, že nejmladší.
No, chtělo by se lehce věřit všem těmto odůvodněním. Za tu dobu jsem si však vytvořila vlastní vysvětlení. Můj syn je introvert a pozorovací typ stejně jako já a jeho otec, tudíž je jasné, že nebude vykazovat známky nadšení a optimismu pokaždé, když přijde do party holek, které tancují, zpívají a radují se ze života. No, který chlap by byl z tohoto nadšený!
A když se náhodou poštěstilo, že Filip nevřískal a třeba se i usmíval, pyšně jsem se po všech rozhlížela, aby si všechny všimly, že můj syn dokáže i jinou grimasu než jen vřískotem zkřivený obličej. A že u toho vypadá věru roztomile. Pravda, je to trochu málo, když holčičky kolem nás si tou dobou s úsměvem kovaly nožičky nebo si před sebou kutálely velký míč.
Nedávno jsme já a Filip, ale zejména já, prožili lehčí otřesení, neboť na hodině se objevil další chlapeček, říkejme mu Robert. Nejenže Robert už chodil, navíc byl celou hodinu nadmíru v pohodě a usměvavé dítě, i přesto, že tam byl poprvé v životě. A co je nejhorší! Byl stejně starý jako Filip. Takže nejen že všechny dosavadní výmluvy tím pádem ztratily na své zdánlivé pravdivosti a sesypaly se jako pověstný domeček z karet. Můj syn už rázem nebyl jediným mužem v místnosti, on se navíc automaticky pasoval na toho horšího z nich.
Nevadí. Alespoň já jsem mohla zabodovat. Jako jediná jsem znala popěvek k písničce Hop hej, cibuláři. Musela jsem ho přede všemi zazpívat, jelikož nikdo jiný ho neznal. Lektorka byla totálně nadšená. Měla jsem se s onou písničkou příští hodinu připomenout, abychom se ji všichni naučili.
Jakmile jsem přišla domů, začala jsem na internetových zdrojích pilně hledat oficiální znění písníčky. Při této příležitosti jsem s hrůzou zjistila, že jsem ji na hodině zazpívala úplně blbě. Zaměnila jsem slova a opravdu nehorázně jsem si ji zkrátila. Následující dny jsem si proto zpívala oficiální správnou verzi stále dokola, abych si bezpečně zapamatovala obě dvě sloky. Byla jsem natěšená na příští hodinu, až všechny maminky písničku naučím a opět se vyhřeju na výsluní.
Příští, cca patnáctou lekci, se mě lektorka opět zeptala na jméno. Po patnácté jsem jí ho řekla. Když došlo na volbu písniček, slavnostně jsem navrhla svojí "našprtanou" píseň. Lektorka naprosto bez emocí odzpívala první sloku a zeptala se na další písničku maminky vedle mě.
No, to víte, trošku to zamrzelo. Takového úsilí pro nic za nic. Nicméně, nejsem z těch, abych lektorku přerušila slovy: "Tak to prrrr, paninko, minule jsi řekla, abych se připomněla s tou písní, že se jí všichni naučíme. Takže si jí hezky zazpíváme znova a já vám budu předzpívávat obě dvě sloky, abychom se jí všichni pěkně naučili!" Pouze jsem zamáčkla slzu, ťukala si o dřívka a zpívala s ostatními Skákal pes přes oves. Ano, Fouňa jásala. A já po skončení hodiny také. Protože věřte nebo ne, poprvé od začátku kurzu mne ostatní maminky vzaly mezi sebe a mohla jsem si s nimi povídat jako rovná s rovným u jednoho stolu. Již jsem nebyla ta batolící se matka v dětském koutku.
Vše se obrací k lepšímu. Mimo jiné i proto, že na ostatních hodinách se už Robert neukázal a u itineráře se mi zatím vždy podařilo splnit všechny body.
Vždyť se nic tak hrozného nestalo...
2. listopadu 2016 v 15:32
Dlouho jsem se s vámi nepodělila o žádný nový zážitek. A že jich za tu dobu bylo opravdu hodně.
Nicméně, jedna událost mě konečně donutila sednout a napsat.
Není to ani čtrnáct dní, co jsem prožila noční můru. Zní to poněkud nadneseně, až se dozvíte, o co vlastně šlo. Ale když se nad tím zamyslíte, zas tak daleko to od tohoto označení nemá.
To jsem takhle jednou v podvečer seděla s Filípkem u jídelního stolu a můj zrak mimoděk spočinul na obrazovce notebooku vzdáleného několik kroků od místa, kde jsem se zrovna nacházela. Obrazovka v ten samý okamžik zmizela. Pak se objevila plocha černé barvy a na ní pouze dvě ikony. Jedna z nich byla koš. V následujících vteřinách obrazovka zmodrala a objevil se na ní obrovský smutný smajlík, potom nějaká věta o tom, že je něco špatně (IT není moje silná stránka) a k tomu ještě QR kód. Než jsem si to stačila vyfotit, všechno zmizelo a objevila se další nebezpečně vypadající výhrůžná tabulka. To už byl definitivní konec.
Abych to zkrátila - přišli jsme o pevný disk. Ne, že by se data smazala nebo někam zmizela. Ne. Prostě onen disk vůbec nereagoval na jakékoliv podněty. "Netekla do něj šťáva, stal se z něj kus šutru". A to vše na rok starém (vlastně novém!!!) notebooku. Honzovi se ho nepodařilo zprovoznit ani po několika hodinách oživování a různých kreativních možnostech obnovení. Rozhodli jsme se proto oslovit profesionály, kteří se považují za nejlepší na trhu. Ještě ten samý den nám ale volali zpět s tím, že disk je kaput a že oprava by byla velice náročná, prováděná přes složitě algoritmy a trvala by několik měsíců. Za samotné zahájení bychom dali přes pět tisíc. Pokud by se přeci jen podařilo disk obnovit, tak ještě dalších 25 000 Kč a to vše bez DPH. Samozřejmě bez jakékoliv záruky úspěchu. Na tom disku byla kvanta informací, dokumenty, písničky, filmy, seriály, ale hlavně fotografie a videa z posledního roku. Kdyby nám našli jednu písničku a dva filmy, přišlo by nám to za 30 000 Kč poněkud málo. Všímáte si té ceny informací v dnešním světě? Je to pomalu to nejdůležitější, co máme.
Poslední aktualizaci na externí disk jsme provedli zhruba před rokem. Ztrátu dat z posledního roku jsem obrečela ještě ten samý večer. A styděla jsem se proto za sebe. Za to, že mě dokáže tak silně zasáhnout taková malichernost. Nemohla jsem si ale pomoct. Můj život se dělí na dvě části. V té první jsem byla bezdětná a druhá část započala porodem toho nejúžasnějšího stvoření, které jsem kdy v životě spatřila.
Myslela jsem si, že jsem se už vybrečela a že tím je kapitola uzavřena. Vážím si toho, že jsme všichni zdraví a že se nic horšího nestalo. Že jde jen o pár vzpomínek. Jenže, občas se mi na mysli vynoří nějaká podobenka nebo zkrátka něco milého, co je prostě pryč. Mimo jiné jsem přišla i o rozpracovanou fotoknihu "Druhý rok Filípka". Ti, co fotoknihu někdy vytvářeli, vědí, kolik úsilí, času, energie a emocí při ní člověk vynaloží. V souvislosti s jejím tvořením jsem si jako naschvál všechny ty vzpomínky oživila, protože jsem si v rámci přípravy prohlédla i všechny fotky a zejména potom videa, která jsme během synova druhého roku pořídili. Ještě před třemi týdny jsem se dojetím rozplývala nad buclatým miminkem, které s dudlíkem v puse nadšeně trénuje svoje první nesmělé krůčky a vždy po zdolání dálavy v podobě dvou metrů se šťastným úsměvem skončí v mojí náruči. Před očima jsem viděla jiný záběr, jak si ke mně zády sedící miminko zaujatě hraje s hadicí od luxu, při tom si důležitě něco samo pro sebe žvatlá a pak se tomu několikrát srdečně zasměje. Záběry, kde blbne se svým tatínkem a nádherně se u toho řehtá. Láskou prostoupené záběry rodinných chvílí. Ztratila jsem bohužel i podrobné zápisky Filípkových pokroků, psychomotorického vývoje a taky jeho vtipných hlášek a šprýmů. Takové informace jsou k nezaplacení.
V další fázi jsem si začala vyčítat, že jsem nezasáhla dřív. Na mysl se mi stále dralo nějaké "co by, kdyby". Kdybych fotoknihu dokončila o dva měsíce dřív, než jsem plánovala, měla bych všechna důležitá data a fotografie přehledně zachycené a hlavně vytištěné ve fyzické podobě. Kdybych si při každém otevření složek s fotografiemi naplno uvědomila, jaké děsivé množství dalších obrázků nemáme zálohovaných, mohla jsem Honzovi včas říct a vše by bylo jinak. Kdybych se naučila zálohovat sama, mohla jsem to dokonce udělat už mnohem dřív ve volné chvíli během dne. Kdybych si důležité informace ukládala v kopii například do emailu nebo na USB disk, mohla jsem teď mít poloviční splín. Kdybych aktivně nemazala všechny historické fotky v našem foťáku před odjezdem na každou novou dovolenou, mohli jsme toho dost zachránit. Kdybych častěji vnucovala nově vytvořená rodinná alba svým příbuzným, aby se ve volných chvílích měli čím potěšit na svých počítačích, rovněž bych tím situaci určitě nezhoršila, jelikož bychom si je mohli od nich okopírovat zpět. Kdybych se nespoléhala na to, že máme nový notebook a že něco takového se přeci ani ve snu nemůže stát…
Poté jsem začala přemýšlet o tom, proč je to pro mě vlastně tak moc důležité, když se nejedná o zdraví ani o život. Ani o žádnou katastrofu. Natož přírodní (záplavy, požáry, zemětřesení). Vždyť oproti tomuto výčtu je to vyloženě "prkotina"! Dříve nebyly digitální fotoaparáty ani mobily, množství zachycených okamžiků bylo mnohem menší. Ty důležité události si lidi buď připomněli na pár černobílých fotografiích, nebo si je byli schopni pamatovat celý život a také je předat dalším generacím. Lidé si více pamatovali, hlouběji prožívali. Nespoléhali se na moderní technologie a na to, že počítač, mobil a další technické vymoženosti si budou všechno pamatovat za ně. (V této souvislosti doporučuji k přečtení velice aktuální knihu "Digitální demence" od Manfreda Spitzera. Digitální média nám degenerují mozek a přebírají vládu nad naším životem. Já jsem toho důkazem. A nejsem na to vůbec pyšná. Co si někam nezapíšu, to si nepamatuju, co si nevyhledám na internetu nebo ve svých složkách, to nevím).
Osobně jsem vždycky při pohledu na (nejen) moje historické fotografie propadala smutku, protože jsem si velice silně uvědomovala, že nic není jako dřív, že člověk jenom stárne, že už to prostě bude jenom horší. Den svých osmnáctých narozenin jsem prakticky probrečela, protože jsem měla pocit, že teď už ten život pojede rychlostí vlaku (Šinkansenu) a že místo bezstarostného dětství již budu za všechny své činy doživotně přebírat plnou odpovědnost, že se budu muset naučit rvát a vydobýt si místo… alespoň to místo, když už ne místo na slunci. Že mě čeká dost životních událostí, které nebudou zrovna příjemné, že budu řešit mnohem více problémů. Ano, v té depce a svojí mladické naivitě jsem všechny ty krásné budoucí životní okamžiky (ta všemožná úžasná "poprvé") vůbec neviděla. Jeden příklad za všechny, do té doby, než se narodil Filip, jsem si vůbec neuvědomovala, jak neuvěřitelně silné a významné postavení má v životě rodiče jeho vlastní dítě. Teď už to vím. A možná právě proto mě ta ztráta dat tolik mrzí.
Inu, dnes to bylo trošku depresivní čtení. Závěrem bych chtěla jenom navrhnout, místo toho abychom fotili a natáčeli si kde co, zkusme daný okmažik do hloubky prožít a vychutnat si ho. A zapamatovat si jej! Zážitky, to je to, co nám v životě nikdo nikdy nevezme. Radujme se z toho, co máme. A kdyby něco, využijme službu moderních technologií a nechme je, aby nám sem tam usnadnily některé věci… Ale nespoléhejme se na ně ve všem. Buďme samostatnou a živoucí jednotkou i bez nich. Hlavně si, prosím vás, pravidelně zálohujme. Samozřejmě, že jsou důležitější věci na světě, ale ztráta něčeho důvěrného a emocemi nabitého dokáže přeci jen docela zamrzet.
A příště sem snad hodím něco vtipnějšího a odlehčenějšího :)
Nicméně, jedna událost mě konečně donutila sednout a napsat.
Není to ani čtrnáct dní, co jsem prožila noční můru. Zní to poněkud nadneseně, až se dozvíte, o co vlastně šlo. Ale když se nad tím zamyslíte, zas tak daleko to od tohoto označení nemá.
To jsem takhle jednou v podvečer seděla s Filípkem u jídelního stolu a můj zrak mimoděk spočinul na obrazovce notebooku vzdáleného několik kroků od místa, kde jsem se zrovna nacházela. Obrazovka v ten samý okamžik zmizela. Pak se objevila plocha černé barvy a na ní pouze dvě ikony. Jedna z nich byla koš. V následujících vteřinách obrazovka zmodrala a objevil se na ní obrovský smutný smajlík, potom nějaká věta o tom, že je něco špatně (IT není moje silná stránka) a k tomu ještě QR kód. Než jsem si to stačila vyfotit, všechno zmizelo a objevila se další nebezpečně vypadající výhrůžná tabulka. To už byl definitivní konec.
Abych to zkrátila - přišli jsme o pevný disk. Ne, že by se data smazala nebo někam zmizela. Ne. Prostě onen disk vůbec nereagoval na jakékoliv podněty. "Netekla do něj šťáva, stal se z něj kus šutru". A to vše na rok starém (vlastně novém!!!) notebooku. Honzovi se ho nepodařilo zprovoznit ani po několika hodinách oživování a různých kreativních možnostech obnovení. Rozhodli jsme se proto oslovit profesionály, kteří se považují za nejlepší na trhu. Ještě ten samý den nám ale volali zpět s tím, že disk je kaput a že oprava by byla velice náročná, prováděná přes složitě algoritmy a trvala by několik měsíců. Za samotné zahájení bychom dali přes pět tisíc. Pokud by se přeci jen podařilo disk obnovit, tak ještě dalších 25 000 Kč a to vše bez DPH. Samozřejmě bez jakékoliv záruky úspěchu. Na tom disku byla kvanta informací, dokumenty, písničky, filmy, seriály, ale hlavně fotografie a videa z posledního roku. Kdyby nám našli jednu písničku a dva filmy, přišlo by nám to za 30 000 Kč poněkud málo. Všímáte si té ceny informací v dnešním světě? Je to pomalu to nejdůležitější, co máme.
Poslední aktualizaci na externí disk jsme provedli zhruba před rokem. Ztrátu dat z posledního roku jsem obrečela ještě ten samý večer. A styděla jsem se proto za sebe. Za to, že mě dokáže tak silně zasáhnout taková malichernost. Nemohla jsem si ale pomoct. Můj život se dělí na dvě části. V té první jsem byla bezdětná a druhá část započala porodem toho nejúžasnějšího stvoření, které jsem kdy v životě spatřila.
Myslela jsem si, že jsem se už vybrečela a že tím je kapitola uzavřena. Vážím si toho, že jsme všichni zdraví a že se nic horšího nestalo. Že jde jen o pár vzpomínek. Jenže, občas se mi na mysli vynoří nějaká podobenka nebo zkrátka něco milého, co je prostě pryč. Mimo jiné jsem přišla i o rozpracovanou fotoknihu "Druhý rok Filípka". Ti, co fotoknihu někdy vytvářeli, vědí, kolik úsilí, času, energie a emocí při ní člověk vynaloží. V souvislosti s jejím tvořením jsem si jako naschvál všechny ty vzpomínky oživila, protože jsem si v rámci přípravy prohlédla i všechny fotky a zejména potom videa, která jsme během synova druhého roku pořídili. Ještě před třemi týdny jsem se dojetím rozplývala nad buclatým miminkem, které s dudlíkem v puse nadšeně trénuje svoje první nesmělé krůčky a vždy po zdolání dálavy v podobě dvou metrů se šťastným úsměvem skončí v mojí náruči. Před očima jsem viděla jiný záběr, jak si ke mně zády sedící miminko zaujatě hraje s hadicí od luxu, při tom si důležitě něco samo pro sebe žvatlá a pak se tomu několikrát srdečně zasměje. Záběry, kde blbne se svým tatínkem a nádherně se u toho řehtá. Láskou prostoupené záběry rodinných chvílí. Ztratila jsem bohužel i podrobné zápisky Filípkových pokroků, psychomotorického vývoje a taky jeho vtipných hlášek a šprýmů. Takové informace jsou k nezaplacení.
V další fázi jsem si začala vyčítat, že jsem nezasáhla dřív. Na mysl se mi stále dralo nějaké "co by, kdyby". Kdybych fotoknihu dokončila o dva měsíce dřív, než jsem plánovala, měla bych všechna důležitá data a fotografie přehledně zachycené a hlavně vytištěné ve fyzické podobě. Kdybych si při každém otevření složek s fotografiemi naplno uvědomila, jaké děsivé množství dalších obrázků nemáme zálohovaných, mohla jsem Honzovi včas říct a vše by bylo jinak. Kdybych se naučila zálohovat sama, mohla jsem to dokonce udělat už mnohem dřív ve volné chvíli během dne. Kdybych si důležité informace ukládala v kopii například do emailu nebo na USB disk, mohla jsem teď mít poloviční splín. Kdybych aktivně nemazala všechny historické fotky v našem foťáku před odjezdem na každou novou dovolenou, mohli jsme toho dost zachránit. Kdybych častěji vnucovala nově vytvořená rodinná alba svým příbuzným, aby se ve volných chvílích měli čím potěšit na svých počítačích, rovněž bych tím situaci určitě nezhoršila, jelikož bychom si je mohli od nich okopírovat zpět. Kdybych se nespoléhala na to, že máme nový notebook a že něco takového se přeci ani ve snu nemůže stát…
Poté jsem začala přemýšlet o tom, proč je to pro mě vlastně tak moc důležité, když se nejedná o zdraví ani o život. Ani o žádnou katastrofu. Natož přírodní (záplavy, požáry, zemětřesení). Vždyť oproti tomuto výčtu je to vyloženě "prkotina"! Dříve nebyly digitální fotoaparáty ani mobily, množství zachycených okamžiků bylo mnohem menší. Ty důležité události si lidi buď připomněli na pár černobílých fotografiích, nebo si je byli schopni pamatovat celý život a také je předat dalším generacím. Lidé si více pamatovali, hlouběji prožívali. Nespoléhali se na moderní technologie a na to, že počítač, mobil a další technické vymoženosti si budou všechno pamatovat za ně. (V této souvislosti doporučuji k přečtení velice aktuální knihu "Digitální demence" od Manfreda Spitzera. Digitální média nám degenerují mozek a přebírají vládu nad naším životem. Já jsem toho důkazem. A nejsem na to vůbec pyšná. Co si někam nezapíšu, to si nepamatuju, co si nevyhledám na internetu nebo ve svých složkách, to nevím).
Osobně jsem vždycky při pohledu na (nejen) moje historické fotografie propadala smutku, protože jsem si velice silně uvědomovala, že nic není jako dřív, že člověk jenom stárne, že už to prostě bude jenom horší. Den svých osmnáctých narozenin jsem prakticky probrečela, protože jsem měla pocit, že teď už ten život pojede rychlostí vlaku (Šinkansenu) a že místo bezstarostného dětství již budu za všechny své činy doživotně přebírat plnou odpovědnost, že se budu muset naučit rvát a vydobýt si místo… alespoň to místo, když už ne místo na slunci. Že mě čeká dost životních událostí, které nebudou zrovna příjemné, že budu řešit mnohem více problémů. Ano, v té depce a svojí mladické naivitě jsem všechny ty krásné budoucí životní okamžiky (ta všemožná úžasná "poprvé") vůbec neviděla. Jeden příklad za všechny, do té doby, než se narodil Filip, jsem si vůbec neuvědomovala, jak neuvěřitelně silné a významné postavení má v životě rodiče jeho vlastní dítě. Teď už to vím. A možná právě proto mě ta ztráta dat tolik mrzí.
Inu, dnes to bylo trošku depresivní čtení. Závěrem bych chtěla jenom navrhnout, místo toho abychom fotili a natáčeli si kde co, zkusme daný okmažik do hloubky prožít a vychutnat si ho. A zapamatovat si jej! Zážitky, to je to, co nám v životě nikdo nikdy nevezme. Radujme se z toho, co máme. A kdyby něco, využijme službu moderních technologií a nechme je, aby nám sem tam usnadnily některé věci… Ale nespoléhejme se na ně ve všem. Buďme samostatnou a živoucí jednotkou i bez nich. Hlavně si, prosím vás, pravidelně zálohujme. Samozřejmě, že jsou důležitější věci na světě, ale ztráta něčeho důvěrného a emocemi nabitého dokáže přeci jen docela zamrzet.
A příště sem snad hodím něco vtipnějšího a odlehčenějšího :)
Páteční noc - rozjezd a dojezd
2. května 2016 v 15:34
Poté, co jsme s překvapením zjistily, že v pátek večer jsou všechny bary obsazené dětmi (ó ano, už je to tak, už jsem ta stará vůči mládí zapšklá třicetiletá rašple), rozhodly jsme se jednat. Na posilněnou jsme si v jednom z barů daly napůl ve dveřích (protože jsme se v tom vysokém počtu nikam nevešly) jednoho panáka bílého rumu. "Ale to se snad nepije jako panák, ne? To se má vychutnávat, ne?" prohodila jsem nejistě. "Matko, neser!" okřikla mě rozjařená Marie. Ten večer a noc jsem totiž měla pouze jednu jedinou přezdívku doplňovanou podle situace různými přívlastky. Ta přezdívka byla MATKA. Jelikož Alena se zbaběle trhla hned po večeři, musela jsem naši elitu statečně reprezentovat sama.
Od dob našeho mládí, na které jsme mimo jiné také nostalgicky zavzpomínaly při rozjuchaném přesunu do dalších podniků, jsme celkem vyspěly. Ve dvaceti, to jsme obsadily lavičku v parku a posílaly si mezi sebou láhev nějaké lehce alkoholické lepkavé limonády. Byly jsme hrozné rebelky a měly jsme z toho hroznou srandu. Dnes večer, o deset let později, jsme se semkly do kroužku na nejrušnější části Národní třídy. Měly jsme jednu láhev bílého rumu (protože různé druhy alkoholu nemícháme), druhou láhev Coly (protože alkohol ředíme) a v ruce plastový kelímek (opary a bakterie nepřenášíme). Cítily jsme se jako rebelky nad věcí a měly jsme z toho hroznou srandu. Ale to víte, že ano. Samozřejmě, že jsme byly trapné. Ale znáte to, to už je vám potom jedno. Důležité je, že jsme nikoho neobtěžovaly a byly jsme si trapné jenom samy pro sebe. Následující dny jsme jenom tu a tam slýchaly, kdo všechno z našich známých kolem nás ten večer náhodně prošel. No bodejť by ne, když jsme stály na křižovatce!
No abych to zkrátila, cestu do Lucerny si nepamatuji a ani bezprostřední dění poté. Vím jenom, že za mých časů tam bývalo míň lidí, méně lepkavá podlaha, oprsklejší chlapci, lepší písničky a větší zábava. Nevím, zda je na mě poznat, že jsem již paní v letech s vlastní rodinou, ale přesto se tam našli dva gentlemani. Jeden z nich mě dlouho pozoroval, mezitím co já jsem dlouho a tupě pozorovala parket, kde jsem se snažila najít křepčící kamarádky. Jistě jsem vypadala neodolatelně. Stála jsem tam přitrouble dobrých patnáct minut, než jsem si uvědomila, že na parketu pravděpodobně nebudou.
"Dobrý večer, vy jste mi hrozně sympatická a já bych se rád seznámil a vyčítal bych si, kdybych to nezkusil. Můžu se vás na něco zeptat?"
"Ano, můžete."
"Mohu vás na něco pozvat?"
"Děkuji, to je od vás milé, ale já jsem zadaná."
"Dobře, nevadí. Rád jsem vás poznal."
"Já vás také."
Ano, skutečně. Tento rozhovor se odehrál nad sobotním ránem na jedné z nejprofláknutějších diskoték v Praze.
Dále jsem se tam snažila jednoho pětatřicetiletého muže přesvědčit, že mít rodinu není vůbec nic špatného. Ano, dialog začal tím, že by do mě vůbec neřekl, že jsem matka. Marie mě totiž práskla. Místo toho, abych se s ním polichoceně snažila flirtovat a podpořit ho v jeho dojmu, zavedla jsem velice seriózní a monologickou řeč na jednostranné téma, proč mít děti. Samotnou mě překvapilo, jak dlouho byl ochoten mne poslouchat a ještě navíc se mnou debatovat. Milé.
Jiný případ se vyloupl hned na začátku, kdy jsme ještě s holkami ostýchavě tancovaly v kroužku. Periferním viděním jsem zahlédla muže, jakéhosi Jardu, který, a nedalo se to ignorovat, si mne evidentně vzal do hledáčku. Jeho neotřelá taktika spočívala v tom, že vzal do kola všechny moje kamarádky a na samotný konec (kolem třetí hodiny ranní), mě "vyfoukl" jakémusi Španělovi. Španělův problém byl, že v jedné ruce držel plastový půllitr s pivem, takže na to, aby si mě udržel, měl pouze jednu volnou ruku a navíc byl asi o půl metru nižší než všichni ostatní. Včetně mě. Na druhou stranu, budiž mu k dobru, že vymyslel také zcela neotřelou techniku zaujetí mojí pozornosti. Zatímco jsem si v klidu tancovala a nic nevnímala, najednou se kde nic tu nic objevila ruka, která mě chytla za mou ruku. Až mě to rozesmálo, protože něco tak nečekaného v obležení frotérů jsem zkrátka … nečekala. Zpět k Jardovi. To, proč mě vzal do kola, bylo kvůli jedinému důvodu. Aby si ze mě udělal živý štít a vytvořil si tak prostor pro svoje taneční kreace, ke kterým jsem se jen tak mimoděk nachomýtla. Víte, ono vytvořit si prostor pro tancování, když je na parketě hlava na hlavě, to není jen tak. Výhodu přede všemi mají v tomto případě silně tělnaté a potem olepené ženy v tílku, které v jedné ruce drží plastový kelímek s pivem či libovolným lepkavým nápojem a v druhé ruce drží zapálenou cigaretu. Navíc mají podpatky, které se nežinýrují vrazit vám je silou přímo doprostřed nártu, kdykoliv se omylem vyskytnete v jejich teritoriu.
No, byl tam také jeden roztomilý pán, který, ač se teplota na parketu pohybovala kolem čtyřiceti stupňů, měl zimní svetr se zapínáním až pod bradu. Bez ohledu na to, že kolem něho hopkaly a vlnily se tisíce lidí, on nehybně stál přímo uprostřed parketu, v jedné ruce pivo a tvářil se jako měsíček na hnoji. To bylo poté, co jsem si sundala ten sněhobílý svetřík a odhalila sněhobílé tílko, pročež jsem si po zbytek noci připadala jako ve spodním prádle. Druhá možnost je, že se zkrátka nedokázal odlepit od podlahy a přišlo mu to legrační a já jsem se jenom vyskytla zrovna v jeho zorném úhlu, tak jeho pobavený úsměv padl na mě. Ano, to bude určitě ono.
Další situaci jsem se rozhodla zapít panákem a vytěsnit ji tak z paměti.
"Ahoj, dáš si něco k pití?"
"Promiňte, ale já jsem zadaná."
"A co mi je do toho? Jsem mluvil s tou kočkou vedle tebe."
"Aha, omlouvám se."
"Ale to nemusíte, paničko."
No a bez kamarádek by samozřejmě celá ta akce vůbec za nic nestála. A tak tradičně…
Marie si ze začátku nabrnkla tři chalany, které dokázala všechny najednou oblbovat svým osobním kouzlem, a po zbytek noci jsme ji neviděly.
Milena již do Lucerny přišla v podnapilém stavu a z Lucerny vycházela ve stavu takřka bezvědomém. Kdykoliv se naskytla v přítomnosti mojí či někoho úplně cizího, vždy pouze tupě opakovala: "Kde je Marie? Kde je Marie?" a ač mohla v danou chvíli dělat cokoliv (stát jako tvrdé Y, vlnit se do rytmu, jít na toaletu či popíjet drink, vždy to komentovala s bezduchým výrazem ve tváři: "Já hledám Marii, kde je Marie?" Marie totiž měla její lístek od šatny. Jak to dopadlo, nevím. Vím jen, že ještě kolem půl čtvrté Marii nemohla najít a byla nešťastná, protože tak porušila svoji tradici "zdejchnutí se po anglicku", kdy odchází v nejlepším, aniž by komukoliv cokoliv řekla. Byly jsme z toho takové celé nesvé, když jsme jí tam pořád viděly mezi námi. Na to jsme nebyly vůbec zvyklé. Ale když ona, chudinka, pořád hledala tu Marii.
Katka opět nezklamala se svým přístupem k dámským jízdám. "Dáš si panáka?" "Ne." "Dej si panáka." "Nechci." "No tak, dej si panáka." "Já fakt nechci!" A tak jsem dostala panáka. Za mě si dosaďte libovolného člena naší dívčí partičky.
Tamara se svým éterickým zjevem zaujala jednoho černocha, se kterým na parketu svedla vášnivý, erotikou nabitý tanec. O chvíli později, kdy si černoch odskočil za kamarádem a Tamaru nechal s námi, jsme se dozvěděly, že Tamaru obtěžuje a je jí nesympatický. Načež při návratu černocha se mu pověsila na krk a začala ho ocicmávat. Jakmile se černoch otočil, obrátila oči v sloup a začala si stěžovat, jak je hrozně vlezlý a že neví, co s ním. A tak nakonec odešli spolu. Proti její vůli samozřejmě.
Nikdy nebylo v Lucerně tolik lidí, takové vedro, tolik slušně vychovaných mužů a tak hrozně moc lepkavá podlaha. Stačilo, abyste se chvíli zapomněli, a v další vteřině už jste se nemohli hnout z místa, jak jste byli oběma nohama pevně přichyceni k zemi.
Domů jsem se vrátila nad ránem, kolem třetí hodiny. Se škytavkou a prdící ulepenou a podpatkem propíchnutou botou. To byste nevěřili, jak se taková prdící bota dokáže rozléhat v hlubokém tichu domovní chodby. Doma vůbec nikdo nebyl. Nespalo tam dítě, nespal tam manžel. Mohla jsem tudíž nechat všude rozsvíceno, dělat hluk, jak jsem mohla, jít spát jak moc hlučně jsem chtěla a v kolik jsem chtěla. Ale nakonec jsem jen tiše a po tmě vklouzla do postele s myšlenkami na Filípka.
Abyste na mě po tomto článku nezanevřeli, pořád jsem ta milující a zodpovědná matka, pro které je dítě a rodina vždy na prvním místě. Jenom se prostě občas potřebuji také trošku rozptýlit a na chvíli se vrátit do bezstarostných dob mládí. Myslím, že už se mi to jen tak nepoštěstí.
Páteční noc - jídlo
20. dubna 2016 v 19:06
Před tím, než jsme si objednaly, vytáhla organizačně schopná Marie kalkulačku a začala sčítat jednotlivé položky v jídelním lístku.
Když přišla servírka, žoviálně prohlásila: "Přineste nám všechny předkrmy!"
Na Laděny hlasité "Ale já chci jenom karpáčo sama pro sebe!" jsme vůbec nereagovaly a dělaly jsme, že jsme neslyšely.
Udělaly jsme si svoje skupinové "Running žrádlo". Ďobly jsme si z talíře před námi a na povel "TEĎ!" jsme onen talíř s armádní důsledností posunuly před stolující vpravo od nás. I Laděna tak musela učinit, sic by se u ní koloběh seknul a ona by byla o hlavu kratší. Ochutnaly jsme kachní játra foie gras, domácí kachní paštiku, lososový tartar, tuňákový tartar, slávky vařené ve víně, hovězí carpaccio a další pochutiny.
Hlavní jídlo nebylo nic moc. Nicméně, pořád nám zbývalo dost peněz, a proto (po dalším cvičném sečtení všech částek) Marie při příchodu servírky opět bodře zvolala "Přineste nám všechny dezerty!" Přičemž Laděny: "Ale já chci jenom citronový koláč, mně to ostatní nechutná!" jsme opět vůbec neslyšely. A jely jsme: "Krémbrylé, čokoládový fondant, větrníčky se zmrzlinou, citronový koláč, čokoládovou paštiku, bavarois, tiramisu a čokoládový cheesecake.
Zajímavý poznatek - dezerty, co chutnaly v prvním kole, zcela propadly v kole druhém. Ve třetím kole už nám bylo jaksi všechno jedno a měly jsme co dělat, abychom neklesly na úroveň, kdy si budeme hromadně povolovat opasky.
Poté, co Marie dojela všechny zbytky ze všech talířů, lačně prohlásila: "Stále nám zbývají dvě stovky. Tak nedáme si ještě fois gras?" Radostí nad skvělým nápadem se mi rozzářila očka.
"No to už si snad děláte prdel, ne?" usadila nás Katka, pro niž skutečnost, že ještě máme po tom všem nebývalém množství jídla chuť na slaný předkrm, byla absolutně šokující a zcela nepochopitelná. Ona ale hlavně taky vůbec nepochopila, že jde o foagra! Delikatesa, kterou si jen tak někde nedáte. Já to například měla poprvé v životě a skutečně jsem si pochutnala. No tak to si dokážete představit, že já bych s tím přídavkem problém neměla, já jsem starý mlsoun. Kór když se jednalo o vrabčí porci pro osm děvčat. Nicméně, nakonec jsme ty dvě stovky nevyužily a nechaly je jako takové spropitné velice šikovné, bystré, milé a přátelské servírce.
Neměly jsme kdy zoufale hekat nad plnými bříšky. Měly jsme před sebou ještě dost práce.
Páteční noc
13. dubna 2016 v 15:11
Dočkala jsem se! Večer, ke kterému jsem se upínala poslední celý dlouhý měsíc, konečně nastal. Matka vyráží do víru velkoměsta prohýřit noc! Nejde ani tak o to, že prostě jdete večer ven a vrátíte se až k ránu. Jde o to dokázat si, že na to ještě máte. Že zvládnete večeři, víno, drinky, panáky, tanec, ponocování a kdybyste chtěly, tak i uhranout mužské pokolení, které tu noc vyrazilo na lov. Checked!
Na ten večer jsem se těšila jako na Vánoce. Prakticky ještě mnohem víc. Chtěla jsem si koupit nové boty a nový černý flitry pokrytý a řádně blýskavý top. Nepodařilo se, jelikož letí rozevláté indiánské a květované léto, takže nakonec jsem vyrazila v drsňáckém sněhobílém svetříčku a starších teniskách, z nichž jedna prdí. To mi ale na natěšené náladě neubralo.
Sraz byl v půl osmé, v jedné lepší restauraci, která však nabízela výhodné vouchery. Jídlo v hodnotě tisíc korun pouze za polovinu. Bylo nás osm, měly jsme čtyři vouchery a silnou motivaci si celý večer užít. Kamarádky jsou všechny bezdětné a svobodné. Kromě jedné, která má doma skoro roční dítě.
"Já se s Alenou o dětech bavit nebudu! Tenhle večer si chci užít jako za mlada, takže žádný povídání o miminech! A kdyby se o tom náhodou chtěla začít bavit, budu stručná a změním hned téma! Nechci sedět vedle ní!"
Ten večer měla Alena zpoždění, protože její syn měl nějaké trable. Když přišla, sedla si na jediné volné místo u stolu. Vedle mě! Dozvěděla jsem se, že Lukášek taky nepapá doma vařené jídlo, že má rád jenom skleničky, ve kterých jsou rajčata. Přidala jsem svou trošku do mlýna s papáním, řekla jí pár vlastních zkušeností s výchovou a přihodila pár dobře míněných rad jako že od zkušenější matky s nadhledem. Ať je to jakkoliv, musím navzdory svým silným a radikálním řečem čerstvě utržené matky ze řetězu uznat, že bylo příjemné popovídat si s další rodičkou o jejích mateřských strastech. Na naši obhajobu a k našemu velikému překvapení se do naší diskuze zcela ochotně zapojilo i pár dalších kamarádek. Inu, tikající biologické hodiny zkrátka nelze jen tak ignorovat. Jinak u stolu jsem byla zdaleka nejnatěšenější, nejhlučnější, nejupovídanější, nejrozvernější a nejtrapnější a bylo mi to úplně jedno. Dva roky abstinující a asocializované matce se to snad lehce odpustí.
Beroun
6. ledna 2016 v 15:02
Další z obohacujících víkendů jsme prožili v Berouně. S vidinou takřka dvou dnů strávených bez protivného potomka a ještě protivnější manželky, nás tam Honza celkem ochotně odvezl autem. Hodlaly jsme si totiž, byť s malým panáčkem, užít pořádnou dámskou jízdu s Binou.
Jak jsem zmínila v předchozím článku, výběr hotelu byl jasný - jakýkoliv, který alespoň trochu naznačuje, že mu malé děti nejsou odporné. Volba proto padla (nu, ona vlastně ani jiná možnost nebyla) na hotel Maxim. V čem že spočíval ten náznak sympatie k malým dětem? Na jeho stránkách mé mateřské oko zmerčilo: "bla bla bla RODINNÉ POKOJE bla bla bla". Představte si to, takto se mi zdegenerovaly spoje mezi neurony, že můj mozek si vybírá a pojímá pouze a jen informace týkající se dětí a rodiny, přičemž všechny ostatní zvysoka přehlíží. Proto mi i uniklo, že se jedná o městský hotel, což znamená, že tam dětský koutek prostě nevedou! Paní byla po telefonu tak milá, že mě Honza musel po skončení telefonátu jemně upozornit, že to působilo, jako bych o ubytování v daném hotelu vůbec nejevila zájem. Na to jsem pouze suše opáčila: "Jak se do lesa volá...".
Pokud jste to ještě doposud nepochopili, jsem úchylná přes posuzování kvality jednání lidí pracujících ve službách. Jakmile někdo vybočí z mých přísných měřítek, okamžitě si u mě vyslouží významné černé mínus. Abych nebyla úplně nespravedlivá, všechny informace mi byly poskytnuty, jak po telefonu, tak v emailu. Tam se i psalo, že check-in je v 14:00.
V kýžený den jsme k hotelu dorazili v 13:00. Zatímco Honza čekal s Filípkem v autě, my s Binkou jsme se šly informovat na recepci co a jak. Nalepená výrazná šipka na vstupních dveřích nás více méně přesně navedla, kde máme zazvonit. Ne že by ten zvonek s mluvítkem a nainstalovanou kamerou hned vedle kliky působil nějak nenápadně.
"No?!" vykoukla na nás z nejvyšší věže Marfuša.
"Dobrý den"
"Co je?!"
"Máme rezervaci na ubytování, můžete nám prosím říct bližší informace?"
"Jdu dolu!" zamračila se a zavřela za sebou okno.
Za chvíli nám otevřela dveře.
"No?!"
"Kde můžeme parkovat?"
"Kde parkujete teď?"
"Za hotelem."
"No, tak tam můžete."
"A je možné se už ubytovat?" zkusily jsme štěstí.
"No to v žádným případě! Až ve dvě! Vždyť jsem vám to psala!"
Na to jsem neměla co říct, otočila jsem se na podpatku a beze slova odešla. Přišlo mi to jako menší zlo, než abych jí asertivně sdělila, co si o ní a jejím jednání myslím. Nicméně vypadalo to, že je ze mě paní vykolejená, takže ještě přidala pár vlídných vysvětlujících informací, aby se neřeklo. Vrátily jsme se do auta. Já, Bina a Honza jsme seděli netečně v autě a vyčkávali. Bavili jsme se tím, jak na nás Marfuša nenápadně vykukuje z horního okna, posléze z okna ve druhém patře. Ještě párkrát takto zkontrolovala situaci z různých otvorů v hotelu. Zřejmě byla ve stresu, že zde snad skutečně budeme čekat až na úder druhé hodiny. Nechali jsme ji při tom. Aspoň do té doby, než Filípek otevřel oči a my mohli vyskočit z auta.
Nadlábli jsme se v nedaleké hospodě a vrátili se plni očekávání do hotelu. Bylo za deset minut dvě, ale paní nás překvapivě vzala. Nejdříve jsme museli s kočárem pokořit několik schodů vedoucích k hlavním dveřím a potom ještě dalších asi třicet úzkých schodů ohraničených z obou dvou stran stěnou. První zádrhel nastal v místě vchodu, kde bylo dost náročné se vytočit. Další zádrhel spočíval v tom, vyjít schodiště aniž bychom se nějakou částí kočárů neotřeli o stěnu. Byl to vyloženě mužský úkol, jehož se zhostil Honza na výbornou.
Když jsme se vyškrábali nahoru, okouzlila nás improvizovaná recepce, kde se na stole pyšně skvěla cedulka s hodnocením kolem osmi bodů získaných na Booking.com. No, není to zrovna nic, čím by se mělo takto okatě chlubit.
Za stolem důležitě seděla Marfuša.
"Vy jste tři?!" přivítala nás vlídným hlasem a něžným pohledem spočinula na Honzovi.
"Ne, já jsem jenom pomohl s kočárem. Nebojte se!"
"Tak dostanu dva a půl tisíce."
A tak dostala.
"Tady máte židličku." mrskla pohledem směrem k dětské jídelní židličce, kterou jsme si objednali a kterou jsme si měli odnést do schodů na svůj pokoj.
"Kočár si můžete nechat tady na recepci, tady se mu nic nestane." Její konečně vlídná slova mě zavalila vlnou klidu, míru a laskavosti. Pozvedla jsem koutek a naznačila tak úsměv. Nevím ani, jestli paní něco takového zná, radši jsem to tedy s ním nepřeháněla, aby se nevyděsila, co to mám s obličejem.
Vydali jsme se tedy ubytovat. Jako nutno povědět, že apartmán to byl báječný. Slovo "rodinný" je možná přehnané, jelikož zde byla pouze jedna ložnice s manželskou postelí, u které byl navíc totálně propadlý rošt, jak jsem příjemně zjistila následující noc. Avšak pro našeho lezounka to bylo eňo ňuňo. Veškerý nábytek byl šikovně nízko, stejně jako francouzská okna vedoucí na balkon ve třetím patře. Výtah samozřejmě nebyl.
Filip lítal po prostoru jako motorová myš a byl hrozně spokojený. Nic nepotěší rodičovské srdce více než úsměv na tváři potomka. Na apartmánu jsme zkontrolovaly situaci. Jar byl přesně odměřený na tři dny, veškeré nádobí čítalo vždy přesně dva kusy - pro dvě dospělé osoby.
Byly jsme s Binou vyzbrojeny stáhnutými filmy a odvážnými myšlenkami, jak si to "kino" užijeme. Já jsem se například těšila, jak si do velkého hrnu (ne hrnku, ale skutečně hrnu) udělám horký čaj "Garden selection". Neznám na rodičovské dovolené luxusnějšího rozptýlení. A co se nestalo? V kuchyňce jsem našla jenom jeden pidišálek, který bytostně nenávidím, protože se do něho nevejde zhola nic, kromě espressa, které nepiju. Rozlícená jsem vzala kočár a Binku a vyrazili jsme do města. Ve zdejším asijském krámku, kde byste, jak už to tak bývá, našli úplně všechno, co si zamanete, jsem si z nepřeberného množství vybrala hrnek odpovídající velikosti za celých třicet korun.
Vyrazili jsme se také podívat na zdejší zajímavost - medvědárium. Méďové byli hrozně roztomilí. I když ten nejaktivnější z nich pouze seděl na poklopu od kanálu a houpal se sem a tam. Nejrozkošnější bylo krmení, dlabali nějakou šlichtu ze lžičky (v rukách ošetřovatelky to vypadalo spíše jako obří naběračka) a měli zkrátka radost ze života.
Večer (přesněji řečeno v noci) kolem jedenácté hodiny jsem konečně uspala Filipa. S Binou jsme přemohly ospalost a rozjely jsme naši dívčí párty. Nalila jsem si celá natěšená vroucí vodu na čaj do svého nového hrnku, který mi v kontaktu s onou pro něj zjevně neznámou a nekompatibilní tekutinou okamžitě praskl v ruce. Výborně. Snad večer zachrání alespoň kvalitní film. Mrňouskové. Po půl hodině sledování tohoto němého filmu s mikroskopickými herci (jelikož Mrňouskové v tomto případě znamená hmyz) jsme s Binou překvapeně zjistily, že jsme si příjemně schruply. Nabité energií jsme si kolem půlnoci pustily další film, u něhož jsme nostalgicky zavzpomínaly na Mary Poppins a naše dětství.
Noc proběhla celkem v klidu, jelikož matraci jsem si ze spadlého roštu přesunula na zem k oknu.
Na snídani jsme si přivláčely dětskou židličku, pro níž jsme se nejdřív museli vrátit do apartmánu, jelikož nám sladké tajemství, že na celý hotel je pouze jedna židlička, nebylo sděleno. Aspoň jsme to měli zajímavější. O to víc, když jsme potom slyšely jakéhosi muže u vedlejšího stolu, kterak svému malému vnukovi oznamuje "To jsou ty s tím Filípkem!" Raději jsem nepátrala po tom, kde o nás slyšeli a pevně doufám, že nás neslyšeli oni sami osobně. Například tehdy, když jsem hysterickým ječákem Filipa usměrňovala v lezení a poslouchání rodičovských příkazů.
Inu, víkend to byl ohledně zážitků slabší. Například druhý den jsme se chtěli vydat na dlouhou túru do lesa, nicméně jsme se jaksi zasekly u horké čokolády na náměstí, takže z toho nic nebylo. Možná, kdybych jela s mužem, nic takového by se nemohlo stát. Ale kdybyste věděli, jak jsme si to s Binou spolu užily a odpočinuly si! Neměnila bych ;)
Jak jsem zmínila v předchozím článku, výběr hotelu byl jasný - jakýkoliv, který alespoň trochu naznačuje, že mu malé děti nejsou odporné. Volba proto padla (nu, ona vlastně ani jiná možnost nebyla) na hotel Maxim. V čem že spočíval ten náznak sympatie k malým dětem? Na jeho stránkách mé mateřské oko zmerčilo: "bla bla bla RODINNÉ POKOJE bla bla bla". Představte si to, takto se mi zdegenerovaly spoje mezi neurony, že můj mozek si vybírá a pojímá pouze a jen informace týkající se dětí a rodiny, přičemž všechny ostatní zvysoka přehlíží. Proto mi i uniklo, že se jedná o městský hotel, což znamená, že tam dětský koutek prostě nevedou! Paní byla po telefonu tak milá, že mě Honza musel po skončení telefonátu jemně upozornit, že to působilo, jako bych o ubytování v daném hotelu vůbec nejevila zájem. Na to jsem pouze suše opáčila: "Jak se do lesa volá...".
Pokud jste to ještě doposud nepochopili, jsem úchylná přes posuzování kvality jednání lidí pracujících ve službách. Jakmile někdo vybočí z mých přísných měřítek, okamžitě si u mě vyslouží významné černé mínus. Abych nebyla úplně nespravedlivá, všechny informace mi byly poskytnuty, jak po telefonu, tak v emailu. Tam se i psalo, že check-in je v 14:00.
V kýžený den jsme k hotelu dorazili v 13:00. Zatímco Honza čekal s Filípkem v autě, my s Binkou jsme se šly informovat na recepci co a jak. Nalepená výrazná šipka na vstupních dveřích nás více méně přesně navedla, kde máme zazvonit. Ne že by ten zvonek s mluvítkem a nainstalovanou kamerou hned vedle kliky působil nějak nenápadně.
"No?!" vykoukla na nás z nejvyšší věže Marfuša.
"Dobrý den"
"Co je?!"
"Máme rezervaci na ubytování, můžete nám prosím říct bližší informace?"
"Jdu dolu!" zamračila se a zavřela za sebou okno.
Za chvíli nám otevřela dveře.
"No?!"
"Kde můžeme parkovat?"
"Kde parkujete teď?"
"Za hotelem."
"No, tak tam můžete."
"A je možné se už ubytovat?" zkusily jsme štěstí.
"No to v žádným případě! Až ve dvě! Vždyť jsem vám to psala!"
Na to jsem neměla co říct, otočila jsem se na podpatku a beze slova odešla. Přišlo mi to jako menší zlo, než abych jí asertivně sdělila, co si o ní a jejím jednání myslím. Nicméně vypadalo to, že je ze mě paní vykolejená, takže ještě přidala pár vlídných vysvětlujících informací, aby se neřeklo. Vrátily jsme se do auta. Já, Bina a Honza jsme seděli netečně v autě a vyčkávali. Bavili jsme se tím, jak na nás Marfuša nenápadně vykukuje z horního okna, posléze z okna ve druhém patře. Ještě párkrát takto zkontrolovala situaci z různých otvorů v hotelu. Zřejmě byla ve stresu, že zde snad skutečně budeme čekat až na úder druhé hodiny. Nechali jsme ji při tom. Aspoň do té doby, než Filípek otevřel oči a my mohli vyskočit z auta.
Nadlábli jsme se v nedaleké hospodě a vrátili se plni očekávání do hotelu. Bylo za deset minut dvě, ale paní nás překvapivě vzala. Nejdříve jsme museli s kočárem pokořit několik schodů vedoucích k hlavním dveřím a potom ještě dalších asi třicet úzkých schodů ohraničených z obou dvou stran stěnou. První zádrhel nastal v místě vchodu, kde bylo dost náročné se vytočit. Další zádrhel spočíval v tom, vyjít schodiště aniž bychom se nějakou částí kočárů neotřeli o stěnu. Byl to vyloženě mužský úkol, jehož se zhostil Honza na výbornou.
Když jsme se vyškrábali nahoru, okouzlila nás improvizovaná recepce, kde se na stole pyšně skvěla cedulka s hodnocením kolem osmi bodů získaných na Booking.com. No, není to zrovna nic, čím by se mělo takto okatě chlubit.
Za stolem důležitě seděla Marfuša.
"Vy jste tři?!" přivítala nás vlídným hlasem a něžným pohledem spočinula na Honzovi.
"Ne, já jsem jenom pomohl s kočárem. Nebojte se!"
"Tak dostanu dva a půl tisíce."
A tak dostala.
"Tady máte židličku." mrskla pohledem směrem k dětské jídelní židličce, kterou jsme si objednali a kterou jsme si měli odnést do schodů na svůj pokoj.
"Kočár si můžete nechat tady na recepci, tady se mu nic nestane." Její konečně vlídná slova mě zavalila vlnou klidu, míru a laskavosti. Pozvedla jsem koutek a naznačila tak úsměv. Nevím ani, jestli paní něco takového zná, radši jsem to tedy s ním nepřeháněla, aby se nevyděsila, co to mám s obličejem.
Vydali jsme se tedy ubytovat. Jako nutno povědět, že apartmán to byl báječný. Slovo "rodinný" je možná přehnané, jelikož zde byla pouze jedna ložnice s manželskou postelí, u které byl navíc totálně propadlý rošt, jak jsem příjemně zjistila následující noc. Avšak pro našeho lezounka to bylo eňo ňuňo. Veškerý nábytek byl šikovně nízko, stejně jako francouzská okna vedoucí na balkon ve třetím patře. Výtah samozřejmě nebyl.
Filip lítal po prostoru jako motorová myš a byl hrozně spokojený. Nic nepotěší rodičovské srdce více než úsměv na tváři potomka. Na apartmánu jsme zkontrolovaly situaci. Jar byl přesně odměřený na tři dny, veškeré nádobí čítalo vždy přesně dva kusy - pro dvě dospělé osoby.
Byly jsme s Binou vyzbrojeny stáhnutými filmy a odvážnými myšlenkami, jak si to "kino" užijeme. Já jsem se například těšila, jak si do velkého hrnu (ne hrnku, ale skutečně hrnu) udělám horký čaj "Garden selection". Neznám na rodičovské dovolené luxusnějšího rozptýlení. A co se nestalo? V kuchyňce jsem našla jenom jeden pidišálek, který bytostně nenávidím, protože se do něho nevejde zhola nic, kromě espressa, které nepiju. Rozlícená jsem vzala kočár a Binku a vyrazili jsme do města. Ve zdejším asijském krámku, kde byste, jak už to tak bývá, našli úplně všechno, co si zamanete, jsem si z nepřeberného množství vybrala hrnek odpovídající velikosti za celých třicet korun.
Vyrazili jsme se také podívat na zdejší zajímavost - medvědárium. Méďové byli hrozně roztomilí. I když ten nejaktivnější z nich pouze seděl na poklopu od kanálu a houpal se sem a tam. Nejrozkošnější bylo krmení, dlabali nějakou šlichtu ze lžičky (v rukách ošetřovatelky to vypadalo spíše jako obří naběračka) a měli zkrátka radost ze života.
Večer (přesněji řečeno v noci) kolem jedenácté hodiny jsem konečně uspala Filipa. S Binou jsme přemohly ospalost a rozjely jsme naši dívčí párty. Nalila jsem si celá natěšená vroucí vodu na čaj do svého nového hrnku, který mi v kontaktu s onou pro něj zjevně neznámou a nekompatibilní tekutinou okamžitě praskl v ruce. Výborně. Snad večer zachrání alespoň kvalitní film. Mrňouskové. Po půl hodině sledování tohoto němého filmu s mikroskopickými herci (jelikož Mrňouskové v tomto případě znamená hmyz) jsme s Binou překvapeně zjistily, že jsme si příjemně schruply. Nabité energií jsme si kolem půlnoci pustily další film, u něhož jsme nostalgicky zavzpomínaly na Mary Poppins a naše dětství.
Noc proběhla celkem v klidu, jelikož matraci jsem si ze spadlého roštu přesunula na zem k oknu.
Na snídani jsme si přivláčely dětskou židličku, pro níž jsme se nejdřív museli vrátit do apartmánu, jelikož nám sladké tajemství, že na celý hotel je pouze jedna židlička, nebylo sděleno. Aspoň jsme to měli zajímavější. O to víc, když jsme potom slyšely jakéhosi muže u vedlejšího stolu, kterak svému malému vnukovi oznamuje "To jsou ty s tím Filípkem!" Raději jsem nepátrala po tom, kde o nás slyšeli a pevně doufám, že nás neslyšeli oni sami osobně. Například tehdy, když jsem hysterickým ječákem Filipa usměrňovala v lezení a poslouchání rodičovských příkazů.
Inu, víkend to byl ohledně zážitků slabší. Například druhý den jsme se chtěli vydat na dlouhou túru do lesa, nicméně jsme se jaksi zasekly u horké čokolády na náměstí, takže z toho nic nebylo. Možná, kdybych jela s mužem, nic takového by se nemohlo stát. Ale kdybyste věděli, jak jsme si to s Binou spolu užily a odpočinuly si! Neměnila bych ;)
Jo a ještě k té Marfušce… Jsem si téměř jistá, že v tom obrovském hotelu dělá nejen manažerku a ředitelku, ale také uklízečku, recepční a kuchařku. A za těchto okolností - klobouk dolů před ní!
Výlet na Tříjezerní slať
12. listopadu 2015 v 21:09
Dorazili jsme do Modravy a na zdejším parkovišti sebevědomě založili novou řadu. Nikdo to nepochopil. Vždy, když nějaké auto přijelo, zase si to z nepochopitelných důvodů rozmyslelo a odjelo se zaparkovat do jiné, asi lepší řady. A to jsme v našem voze jenom tiše seděli a koukali před sebe, případně jsme bezhlasně jásali, když se zdálo, že některý automobil pochopil, že jsme založili novou řadu. Nemyslete si, že nás tato zábava nějak naplňovala. Možnosti rozptýlení byly věru omezené. Venku bylo nevlídno a my čekali, až se milostpán za našimi zády vyspinká. Když se tak stalo, vystoupili jsme z auta, a teprve tehdy se ostatní vozidla osmělila a vzala to naše mezi sebe do party.
Vydali jsme se s davem lidí všemožných věkových kategorií po příjemné stezce kolem kouzelné šumavské podzimní přírody. Pršelo přerušovaně celou cestu. Filip řval rovněž přerušovaně celou cestu. A řval o to víc, když jsme mu na sporťák chtěli dát igelit, aby nebyl deštěm smáčený. Řval o něco méně, když jsme igelit sundali a nechali dešťové kapky, aby mu rovnoměrně zvlhčili deku a jeho pletený svetýrek. Vypadal spokojeně. Když je spokojené dítě, je spokojený rodič. Nikdy ne naopak, to se mi poslední dobou celkem potvrzuje. Ve světlém okamžiku, kdy zrovna nepršelo, jsme se nechali vycvaknout od netečné nadřazené fotografky, která byla přimontovaná na velké informační tabuli s podrobným nápisem, jak na ni. Výsledkem byla rodinná fotečka s logem Národního parku Šumava, kterou jsme si stáhli z webu a přivezli si tak originální suvenýr.
Cesta byla dlouhá, Filipovi rostly zuby a měl špatnou náladu a v takových případech jste šťastní, když se dotyčnému děťátku podaří usnout. Nevěřili byste, jak silné nenávisti jste v tu chvíli schopni například vůči slušně vychovaným cyklistům. Tito cyklisté hlasitě poděkují, kdykoliv jim uvolníte cestu. Také jste schopni nenávisti k jakýmkoliv dalším zvukům. Například k hurónskému smíchu rozjařených rodičů a rachtání plastikových koleček odrážedel jejich dětí. Vrcholem všeho bylo, když Honzovi hlasitě zakručelo v břiše. Vztekle jsem po něm vrhla pohledem a vyndala si z tašky tatranku. Počkala jsem, až byl Honza s kočárem v nedohlednu, tatranku jsem si rychle rozbalila a celou vyndala z obalu. Ačkoliv to pro mne bylo silné pokušení, nezakousla jsem se do ní. V kleštičkách tvořených špičkou palce a ukazováčku jsem ji donesla Honzovi. Napjatě jsem čekala, až si kousne, což byl poslední zvuk kromě chroupání, který nebylo možno příliš eliminovat. Samozřejmě, že všechny ty vyjmenované zvuky byly spícímu Filipovi srdečně šumák. Když dítě spí, tak prostě spí.
Cestou zpátky jsem se svým hledáčkem snažila zachytit jedinečnou magii zbarvené přírody. Když jsem se konečně narovnala ze svého těžce profesionálního fotografického přikrčení a zkontrolovala těžce amatérskou fotku v prohlížeči, strnula jsem v překvapení. Za mými zády totiž prudce zastavil vůdce dětské cyklistické výpravy následovaný pelotonem svých svěřenců. Každé přijevší dítě mi řeklo "Dobrý den". Těch dětí bylo něco kolem stovky, odhaduji. U prvních třiceti dětí jsem pozdrav opětovala: "Dobrý den, dobrý den, dobrý den, ...", pak jsem se pasovala na nejnevychovanější ženu pod sluncem. Místo pozdravů jsem se potutelně smála a přála si, abych se mohla vymanit z ohrady tvořené horskými koly a zmizet v dáli. Byla jsem jak lapený ptáček. Avšak, na druhou stranu jsem byla informovaná, co se vlastně stalo. Jelikož každé druhé dítě, poté, co mi řeklo "Dobrý den", začalo vůdci poslušně hlásit, že Jonáš spadl z kola. Naštěstí se Jonášovi nic nestalo, a tak se mohl roj mladých cyklistů zase rozjet a blokovat cestu pěším turistům.
Po návratu z náročného výletu jsme se rozhodli zregenerovat se v hotelovém wellness. Poprvé v životě jsme Filipa vzali do vířivky. Za znečištění vířivky se platí! Doufali jsme proto, že si v ní nesundá plavkové plenky, jako se mu to podařilo chvíli před tím. Jednou rukou si je totiž elegantním pohybem strhnul a zcela se tak obnažil. Bublající voda a barevná světýlka se mu líbily. Jen chvíli. Pak se jich začal bát. Proto jsem s ním zbytek času (cca 35 minut) trávila ve sprše simulující tropický déšť. Tropický proto, že voda padala shůry. Takže v podstatě jsme stáli vedle sprchy, jelikož jsem si nechtěla namočit vlásky. Filípek nadšeně natahoval ručičku k proudům vody a pokoušel se je chytit a strčit do pusy. Je rozkošné, jak ještě nechápe podstatu kapalného skupenství. Doufejme, že je to přechodná záležitost. Honza si wellness užíval. Zatímco já stála s chlapcem vedle sprchy, on si lebedil ve vířivce a posléze odešel do sauny. Padlo na ni posledních deset minut. Abychom s Filípkem těchto zbývajících deset minut efektivně využili, odešli jsme z tropů a postavili se před skleněné dveře od sauny, kde jsme pozorně sledovali, jak se Honza uvnitř potí.
Někteří z nás zregenerovaní, jiní se zatuhlými šíjovými svaly a namoženými bicepsy od držení dítka, jsme se vrátili zpět na pokoj. Ubytování zde bylo příjemné, leč stísněné. Postýlku jsme umístili vedle naší postele, což znamenalo, že jakmile dítě usne, končí veškerá sranda. Proto, když mi v noci ve tmě hlasitě zakručelo v břiše, doporučil mi Honza šeptem dobrosrdečně, abych si šla sníst jablko na záchodovou mísu v koupelně. Zajíkal se při tom smíchem, takže jsem mu stěží rozuměla. Rozhodla jsem se, že než se takto ponížit, raději ten hlad zaspím. Což s mojí schopností usínání samozřejmě nebyl žádný problém.
Následující noc byla zorganizovaná lépe. Na naši prosbu nám bez jakýchkoliv problémů donesl jeden z těch dvou klučinů jídlo na pokoj. Byla to moje večeře, abych se mohla v klidu najíst. Až se najím, uspím dítě a Honza, aby nerušil, odejde do restaurace a tam se navečeří. Tak zněl plán. Restaurace byla shodou náhod a k naší značné pohodlnosti na stejném patře, jako jsme měli pokoj. Dítko usnulo v půl desáté a já jsem slavnostně vzala chůvičku a odkráčela jsem za mužem do restaurace. Seděl tam totálně opuštěný. Prý za ním ještě nikdo nepřišel. Po nějaké chvíli se tam čirou náhodou objevil druhý z těch klučinů a zeptal se, co si dáme. Objednali jsme si pití a Honza se zeptal, zda si může dát i něco k jídlu. Klučina opáčil, že už sice touto dobou nevaří, ale že se zeptá. Vrátil se za drahnou chvíli z kuchyně s čerstvým monoklem pod okem. Prý, že bez problémů, ať si Honza objedná. A tak si Honza objednal. Domysleli jsme si, že kuchař z toho pravděpodobně moc nadšený nebyl, avšak klučina na něj měl zřejmě nějakou tajnou páku. V restauraci jsme byli po celou dobu jenom sami dva. A toť se ví, že když chůvička nehnula brvou (ani barvou - zelené světýlko jenom tiše svítilo a značilo, že naše miminko spokojeně chrupká), tak jsme se trošku odvázali a užívali si po dlouhé době dovolenkové randíčko ve dvou. Povídali jsme si v pusté místnosti jako za mlada na třetím rande. Pak přišel klučina a skromně řekl, že nechce rušit, ale že už musí jít domů a že ať tam klidně zůstaneme, jak dlouho chceme. Jenom, jestli by mohl prosit, abychom potom zhasli světlo.
A tak jsme pak nejen zhasli světlo, ale i odnesli skleničky ze stolu a zavřeli za sebou dveře. Kdybych mohla, tak bych jim tam i umyla nádobí. Celý hotel zel v jedenáct hodin prázdnotou. Na recepci bylo zhasnuto, všude ticho. Všichni šli spinkat, bylo po večerníčku. Rodinný hotel.
Druhý den při odjezdu jsme jim nechali jako poděkování za bezva pobyt alespoň tučné dýško. Zcela zaslouženě. Doporučuji!
P.S.: Jistě jste, doufám, pochopili, že to s tím monoklem bylo smyšlené :)
Vydali jsme se s davem lidí všemožných věkových kategorií po příjemné stezce kolem kouzelné šumavské podzimní přírody. Pršelo přerušovaně celou cestu. Filip řval rovněž přerušovaně celou cestu. A řval o to víc, když jsme mu na sporťák chtěli dát igelit, aby nebyl deštěm smáčený. Řval o něco méně, když jsme igelit sundali a nechali dešťové kapky, aby mu rovnoměrně zvlhčili deku a jeho pletený svetýrek. Vypadal spokojeně. Když je spokojené dítě, je spokojený rodič. Nikdy ne naopak, to se mi poslední dobou celkem potvrzuje. Ve světlém okamžiku, kdy zrovna nepršelo, jsme se nechali vycvaknout od netečné nadřazené fotografky, která byla přimontovaná na velké informační tabuli s podrobným nápisem, jak na ni. Výsledkem byla rodinná fotečka s logem Národního parku Šumava, kterou jsme si stáhli z webu a přivezli si tak originální suvenýr.
Cesta byla dlouhá, Filipovi rostly zuby a měl špatnou náladu a v takových případech jste šťastní, když se dotyčnému děťátku podaří usnout. Nevěřili byste, jak silné nenávisti jste v tu chvíli schopni například vůči slušně vychovaným cyklistům. Tito cyklisté hlasitě poděkují, kdykoliv jim uvolníte cestu. Také jste schopni nenávisti k jakýmkoliv dalším zvukům. Například k hurónskému smíchu rozjařených rodičů a rachtání plastikových koleček odrážedel jejich dětí. Vrcholem všeho bylo, když Honzovi hlasitě zakručelo v břiše. Vztekle jsem po něm vrhla pohledem a vyndala si z tašky tatranku. Počkala jsem, až byl Honza s kočárem v nedohlednu, tatranku jsem si rychle rozbalila a celou vyndala z obalu. Ačkoliv to pro mne bylo silné pokušení, nezakousla jsem se do ní. V kleštičkách tvořených špičkou palce a ukazováčku jsem ji donesla Honzovi. Napjatě jsem čekala, až si kousne, což byl poslední zvuk kromě chroupání, který nebylo možno příliš eliminovat. Samozřejmě, že všechny ty vyjmenované zvuky byly spícímu Filipovi srdečně šumák. Když dítě spí, tak prostě spí.
Cestou zpátky jsem se svým hledáčkem snažila zachytit jedinečnou magii zbarvené přírody. Když jsem se konečně narovnala ze svého těžce profesionálního fotografického přikrčení a zkontrolovala těžce amatérskou fotku v prohlížeči, strnula jsem v překvapení. Za mými zády totiž prudce zastavil vůdce dětské cyklistické výpravy následovaný pelotonem svých svěřenců. Každé přijevší dítě mi řeklo "Dobrý den". Těch dětí bylo něco kolem stovky, odhaduji. U prvních třiceti dětí jsem pozdrav opětovala: "Dobrý den, dobrý den, dobrý den, ...", pak jsem se pasovala na nejnevychovanější ženu pod sluncem. Místo pozdravů jsem se potutelně smála a přála si, abych se mohla vymanit z ohrady tvořené horskými koly a zmizet v dáli. Byla jsem jak lapený ptáček. Avšak, na druhou stranu jsem byla informovaná, co se vlastně stalo. Jelikož každé druhé dítě, poté, co mi řeklo "Dobrý den", začalo vůdci poslušně hlásit, že Jonáš spadl z kola. Naštěstí se Jonášovi nic nestalo, a tak se mohl roj mladých cyklistů zase rozjet a blokovat cestu pěším turistům.
Po návratu z náročného výletu jsme se rozhodli zregenerovat se v hotelovém wellness. Poprvé v životě jsme Filipa vzali do vířivky. Za znečištění vířivky se platí! Doufali jsme proto, že si v ní nesundá plavkové plenky, jako se mu to podařilo chvíli před tím. Jednou rukou si je totiž elegantním pohybem strhnul a zcela se tak obnažil. Bublající voda a barevná světýlka se mu líbily. Jen chvíli. Pak se jich začal bát. Proto jsem s ním zbytek času (cca 35 minut) trávila ve sprše simulující tropický déšť. Tropický proto, že voda padala shůry. Takže v podstatě jsme stáli vedle sprchy, jelikož jsem si nechtěla namočit vlásky. Filípek nadšeně natahoval ručičku k proudům vody a pokoušel se je chytit a strčit do pusy. Je rozkošné, jak ještě nechápe podstatu kapalného skupenství. Doufejme, že je to přechodná záležitost. Honza si wellness užíval. Zatímco já stála s chlapcem vedle sprchy, on si lebedil ve vířivce a posléze odešel do sauny. Padlo na ni posledních deset minut. Abychom s Filípkem těchto zbývajících deset minut efektivně využili, odešli jsme z tropů a postavili se před skleněné dveře od sauny, kde jsme pozorně sledovali, jak se Honza uvnitř potí.
Někteří z nás zregenerovaní, jiní se zatuhlými šíjovými svaly a namoženými bicepsy od držení dítka, jsme se vrátili zpět na pokoj. Ubytování zde bylo příjemné, leč stísněné. Postýlku jsme umístili vedle naší postele, což znamenalo, že jakmile dítě usne, končí veškerá sranda. Proto, když mi v noci ve tmě hlasitě zakručelo v břiše, doporučil mi Honza šeptem dobrosrdečně, abych si šla sníst jablko na záchodovou mísu v koupelně. Zajíkal se při tom smíchem, takže jsem mu stěží rozuměla. Rozhodla jsem se, že než se takto ponížit, raději ten hlad zaspím. Což s mojí schopností usínání samozřejmě nebyl žádný problém.
Následující noc byla zorganizovaná lépe. Na naši prosbu nám bez jakýchkoliv problémů donesl jeden z těch dvou klučinů jídlo na pokoj. Byla to moje večeře, abych se mohla v klidu najíst. Až se najím, uspím dítě a Honza, aby nerušil, odejde do restaurace a tam se navečeří. Tak zněl plán. Restaurace byla shodou náhod a k naší značné pohodlnosti na stejném patře, jako jsme měli pokoj. Dítko usnulo v půl desáté a já jsem slavnostně vzala chůvičku a odkráčela jsem za mužem do restaurace. Seděl tam totálně opuštěný. Prý za ním ještě nikdo nepřišel. Po nějaké chvíli se tam čirou náhodou objevil druhý z těch klučinů a zeptal se, co si dáme. Objednali jsme si pití a Honza se zeptal, zda si může dát i něco k jídlu. Klučina opáčil, že už sice touto dobou nevaří, ale že se zeptá. Vrátil se za drahnou chvíli z kuchyně s čerstvým monoklem pod okem. Prý, že bez problémů, ať si Honza objedná. A tak si Honza objednal. Domysleli jsme si, že kuchař z toho pravděpodobně moc nadšený nebyl, avšak klučina na něj měl zřejmě nějakou tajnou páku. V restauraci jsme byli po celou dobu jenom sami dva. A toť se ví, že když chůvička nehnula brvou (ani barvou - zelené světýlko jenom tiše svítilo a značilo, že naše miminko spokojeně chrupká), tak jsme se trošku odvázali a užívali si po dlouhé době dovolenkové randíčko ve dvou. Povídali jsme si v pusté místnosti jako za mlada na třetím rande. Pak přišel klučina a skromně řekl, že nechce rušit, ale že už musí jít domů a že ať tam klidně zůstaneme, jak dlouho chceme. Jenom, jestli by mohl prosit, abychom potom zhasli světlo.
A tak jsme pak nejen zhasli světlo, ale i odnesli skleničky ze stolu a zavřeli za sebou dveře. Kdybych mohla, tak bych jim tam i umyla nádobí. Celý hotel zel v jedenáct hodin prázdnotou. Na recepci bylo zhasnuto, všude ticho. Všichni šli spinkat, bylo po večerníčku. Rodinný hotel.
Druhý den při odjezdu jsme jim nechali jako poděkování za bezva pobyt alespoň tučné dýško. Zcela zaslouženě. Doporučuji!
P.S.: Jistě jste, doufám, pochopili, že to s tím monoklem bylo smyšlené :)
