V životě každé novopečené matky nastane okamžik, kdy prožije jakýsi druh sebereflexe (protože přece kvůli dětem). Například to znamená, že v supermarketu zdánlivě sebevědomě sáhne po červené řepě (fenyklu, muškátové dýni, sladkých bramborech), protože je to pro ni exotika a zároveň aha-efekt, kdy konečně zjistí, jak daný kousek vypadá v syrovém a neopracovaném stavu a v celé své nahé kráse. Tyto pocity provází zároveň podivné prázdno, kdy samozřejmě vůbec netuší, jak danou zeleninu zpracuje a co z ní vlastně uvaří.
Přiznám se, že u mě bylo hlavním důvodem vyzkoušet řepu "nanečisto" a zkontrolovat, co jednou bude jíst moje dítě / případně děti a potažmo celá rodina. Červená řepa je zdravá. Ona totiž rozšiřuje věnčité tepny a zpevňuje stěnu vlásečnic a to chceš!
První bezprostřední poznatky o červené řepě:
- dosahujete-li v kuchyni stejné šikovnosti jako já a máte-li rádi sytě purpurovou barvu všude kolem (kuchyňská linka, prkénko, ruce, oblečení, hadrové potahy na židli - nééé, to už kecám :-D), nebudete zklamáni. Ale nutno podotknout, že ta barvička je opravdu pěkná. Nevyrovná se syté oranži mrkvičky, ani brčálové zeleni špenátu a dokonce ani okrové žluti dýně. Tak mě napadá, blíží se nám vlastně to barvení vajíček, což? :-)
- syrová červená řepa není dle mých chuťových pohárků vůbec nic chutného
- bohužel ani uvařená červená řepa mým rozmazleným chuťovým pohárkům nelahodí.
ALE!
Ve svém oblíbeném časopisu Albert jsem nalezla recept na polévku z červené řepy a šla jsem do toho. Řekla jsem si, že dnes nadešel ten pravý čas, abych řepu pokořila. Láskyplně jsem otevřela časopis na straně číslo 66 a začala jsem se ladit na údajně "tak dobrou" polévku.
Na másle a oleji jsem nechala místo cibule zpěnit dvě šalotky, poté přihodila na kostičky nakrájenou řepu (měla jsem jednu velkou), kterou jsem asi pět minut opékala. Další fází bylo přilití litru kuřecího vývaru a osolení.
A následovalo první ochutnání. A musím říct, že skutečně nic moc, cítila jsem takovou jakoby kovovou chuť.
Nechala jsem pak řepu vařit zhruba tři čtvrtě hodiny na mírném ohni, než změkla. Poté jsem ji přenechala manželovi, který se ne a ne ponaučit a opět se gentlemantsky (ale nakolik upřímně?) zeptal, zda mi může nějak pomoct. Takže jsem hbitě zneužila situace a zaúkolovala ho, aby tedy řepu rozmixoval. To se mu naštěstí líbilo (a jakému muži ne), mohl vlastoručně hlučným nástrojem drtit zeleninu na padrť.
Následovalo další dochucení - sůl, pepř a nezbytné ochutnání. Opět nic moc.
A teď to přijde!
Do té polévky ještě patří zhruba 100 g nastrouhaného parmazánu. A to tak, že skutečně patří! To, co provedl parmazán s tou polévkou, bylo až zázračné. Dokonale jakoby zakulatil a vyplnil její chuť a dodal jí příznačný šmak a šmrnc v podobě poněkud nakyslé, ale nevtíravé chuti.
A co teprve ta zakysaná smetana a opražené mandličky na ní! Pak už jí k dokonalosti opravdu vůbec nic nechybělo a tato polévka se zařadila na seznam mých top five polévek.
Takže vřele doporučuji, protože věřte nebo ne, normálně to nedělám, ale na této polévce jsem si pochutnala i za studena.
A jaké osvědčení tipy na zpracování červené řepy máte vy? Budu moc ráda za inspiraci!
A jaké osvědčení tipy na zpracování červené řepy máte vy? Budu moc ráda za inspiraci!