close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

První dovolená IV.

26. května 2015 v 11:38 |  Z běžného života
Blížil se konec naší dovolené. Ráno jsme si zašli do Nebespána na snídaňové menu. Dali jsme si každý jiné. Já "Nebespán" a manžel "francouzskou". Součástí obou měl být kromě jiného i domácí mošt.
Posadili jsme se k venkovnímu stolu a těšili se na gurmánský zážitek. Zklamáni jsme nebyli. Donesli výbornou nadýchanou omeletu se sýrem, křupavoučký a měkkoučký croissant, rozpečené křupavé pečivo, zjevně domácí a nepopsatelně chutnou jahodovou a jablkovou marmeládu, bylinkovou pomazánku, máslíčko, horkou čokoládu a zelený čaj s křížalama (ty křížaly byly zcela zbytné, ale zaujaly).

Obsluha byla roztomile mimo. Když přišel vyjukaný, ale od pohledu hodný číšník, podala jsem si ho.

"Chtěla jsem se zeptat, neměl být součástí té snídaně ještě domácí mošt?" (protože na něj jsem měla největší chuť).
"Joo, občas si to lidi dávají. Tak můžu ho přinést."
"No já myslela, že je to přímo součástí toho menu."
"Tak můžu vám ho přinést, jestli chcete."
"Tak já bych ho ráda ochutnala, děkuji." odvětila jsem netrpělivě a byla jsem vnitřně smířená s tím, že za něj zaplatíme zvlášť.

O dvacetsedm minut později, kdy už jsme měli snídani celou snědenou, čokoládu i čaj vypité a veškeré nádobí odnesené přišla servírka s tácem, na němž stály dvě velké sklenice s brčkem. Postavila je před nás na prázdný stůl.

"Kolega se omlouvá, on zapomněl na mošt."

Inu, vyzunkli jsme ho s o to větší chutí, zaplatili (mošt byl včetně) a vydali se na další výlet. Na rozhlednu Javorník.

Počasí bylo sychravé, cesta byla však příjemná, ač do kopce. Dorazili jsme na místo a manžel se vyběhl podívat na vyhlídku, zatímco já jsem s povděkem hlídala kočárek s Filípkem. Je fajn mít se na co vymluvit, když se vám nechce pokořovat 197 schodů. Výhled vzhledem k nepřízni počasí stejně nebyl nic moc.

Na cestě zpátky jsme se vetřeli do restaurace Pod Vyhlídkou. Jako hladoví dravci jsme totiž kroužili kolem vchodu a čekali, až odejdou najedení strávníci. Poštěstilo se nám a usadili jsme se i s kočárkem k právě uvolněnému stolu. Měli vývar, roštěnou na houbách a kachničku se zelím a knedlíkem! Kdo normální by odolal?! Ochutnali jsme všechno a bylo to vážně moc dobré! Není se čemu divit, zdejší kuchař byl oceněn mnoha diplomy a certifikáty, které si pyšně vyvěsil na hlavní stěnu. Všechny byly na obyčejném papíře a napsané pastelkami a fixami. Byly od všemožných dětí, které v oné chatě trávily školu v přírodě.

Normálně cizí rozhovory neposlouchám, ale tento mě natolik zaujal, že jsem neodolala.

Naproti našemu stolu se nachomýtli další dva výletníci. Pár. Silnější dívčina a chlapík, který připomínal kolíbříka nebo něco jiného podobně zrychleného, křehkého a usměvavého. Postavili se nad stůl, kde se zrovna balila jedna žena, jež právě dojedla. Nastalou situaci popsali příchozí postarší servírce. A na co ztrácet čas, že? Tak si u ní začali objednávat přímo ve stoje.

"Máte ještě tu kachnu?" celí rozesmátí a natěšení.
"Máme."
"Tak my bychom si jí dali - dvakrát!" celí rozesmátí a natěšení.
"A bylo by možný stehýnko, kdyby bylo?" ptá se on celý rozesmátý a natěšený.
"To záleží, co tam kuchař zrovna bude mít, to já takhle nedokážu říct."
"To nevadí, já sním všechno." s vděčným úsměvem.
"A já bych si když tak dala presso." ona celá rozesmátá a natěšená.
"A já bych si k tomu dal pivečko! Plzničku. Máte?"
"Nemáme, máme Dudáka."
"Tak to nevadí, tak si dám Dudáka. Rád." s vděčným úsměvem.

O pár minut později pokládá servírka na stůl pivo Dudáka před muže a presso před ženu.
Tak dokonale natvrdlý výraz v ženině tváři jsem ještě nikde jinde v životě neviděla, a to jsem toho viděla už hodně!

"Ale já jsem nechtěla presso..." stále s připitomělým, zmateným a vyděšeným výrazem.
"Já myslela, že jste říkala, že chcete presso." na to lehce zmatená, avšak z kolejí nevyvedená servírka.
"Ne, to jsem určitě neříkala!" na to s podmračeným pohledem a vzrůstající nervozitou v hlase žena.
"Aha, tak to se omlouvám." odvětila profesionálně servírka v duchu hesla, že zákazník má vždycky pravdu.
"A to já si ho dám rád!" ozval se vždy pozitivně naladěný muž, zřejmě v touze zamezit hysterickým výlevům své přítelkyně a snažíc se nezpůsobit žádné problémy servírce a celému podniku.

Servírka odešla s prázdnýma rukama a oni dva začali řešit tuto zapeklitou situaci.
Ona zarputile opakovala, že nic takového neřekla.
On na to (s pressem a pivem před sebou), že jí taky rozuměl, že chce presso.

Tak kde byla chyba?

Ve výslovnosti!

Ona totiž nechtěla presso, ale prso! Snad si na něm pak dobře pochutnala.

Vše se vyjasnilo a my mohli spokojeně odejít z restaurace, nastoupit do auta, odjet do apartmánu, sbalit si věci a vesele odjet domů, kde je stejně nejlépe.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama