3. května 2015 v 23:28
|
Pokud by mi dal někdo lístek na hokej v dobrém úmyslu užít si se mnou kvalitní sportovní zážitek, asi by to pro něj byla ztráta peněz. Ne tak pro mě. Důkazem budiž zápas Sparta - Slavia, který jsem před dvěma lety absolvovala s kamarády v Tipsport Areně neboli "domácím stánku Sparty".
Zatímco všichni v aréně hystericky sledovali černý kotouč míhající se na ledě a hodnotili kvalitu útočných či obranných zákroků hokejistů, já se zaměřovala na něco úplně jiného. Puk mi byl ukradený, hokejisté jakbysmet. Co mě fascinovalo, to byla atmosféra v sále a davové šílenství fanoušků. Když dal někdo z hráčů gól, já to nikdy neviděla, zato jsem pokaždé byla tetelícím se svědkem spontánního davového nadšení doprovázeného výskoky, řevem a burácením. Fascinovaně jsem hltala vzrušení, napětí a posléze uvolnění, radost a nadšení, kterými probíjel vzduch všude kolem mě. To mě bavilo. S kamarády jsme se sešli všichni Slávisté. Strach nám však nedovolil dávat to nějak okatě najevo. Vzpomínám si, jak hlouboce jsem byla vnitřně zarmoucená a smutná pokaždé, když dala Slavia gól a drtivá většina diváků začala pohrdlivě pískat a bučet nebo když dala gól naopak Sparta, celá aréna se v tu ránu rozzářila a nad našimi hlavami vítězně blikalo velké a hrubiánské "S". Pociťovala jsem to jako velkou nespravedlnost. Chudáci slávističtí hokejisté. Jak z toho asi museli být smutní a určitě nejeden z nich uronil i slzu, když ne přímo na ledě, tak určitě v zákrytu, v šatně. Snad měli, chudáčci, alespoň vlastní šatnu. Oškliví Sparťané! (Skalní zastánci Sparty prominou prosťoučké nemožné dívce).
Páteční hokej se Švédskem byl pro mě rovněž vysoce emočním zážitkem. Usedli jsme k televizi s pivem a nezbytnou mísou chipsů a začali sledovat sportovní klání. Se svým nehynoucím optimismem jsem předpovídala jasnou výhru našich. To já vždy, když nemám keine ahnung o složení týmu, o jejich herní strategii, o výkonu a zkušenostech jednotlivých hráčů, o jejich jménech nebo o hokejové zdatnosti soupeřů. Prostě vyhrajeme a bude to.
A prohrávali jsme, prohrávali, když v tom mi zapípal mobil, kde jsem si (bez ohledu na dramatičnost probíhajícího zápasu) v klidu a soustředěně přečetla příchozí zprávu.
"Lída porodila!" halasně jsem zvolala (a rozhodně tak přerušila velice procítěný a vášnivý projev komentátora).
Vždyť to je přeci důležitá zpráva, moje kamarádka zplodila nový život. S očima navrch hlavy hledám podobně nadšenou reakci alespoň u manžela.
"Jo?" s očima přilepenýma k obrazovce předstírá zájem. "To je fajn." S očima stále přilepenýma k obrazovce doufá, že ukojil moji touhu po troše entuziasmu.
Ve snaze alespoň trochu ho vytrhnout z letargie, začnu bez ohledu na cokoliv hlasitě předčítat zprávu.
"Pššššššššt!" okřikne mě uprostřed druhého slova s očima přilepenýma k obrazovce.
Vyrovnáváme na 4:4. Jsem z toho a také z porodu tak radostná, že nevím, zda to zvládnu a dokonce si ani neberu k srdci to drzé okřiknutí. Přesto však s uspokojivým pocitem, že už se blížíme té výhře, odepisuji na příchozí zprávu. Veškeré následující góly (a co si budeme povídat, i ty předchozí) bez výčitek ignoruji a věnuji se účastnému nadšení z jednoho z největších zázraků lidského zrození. Píšu si se šťastným novopečeným tatínkem a v srdci mám tolik radosti a lásky, že se mi snad rozskočí.
Zápas skončil a manžel vypadá spokojeně, i přesto, že jsme prohráli (ale uznejte, z toho, co jsem si domyslela, jsme byli asi fakt dobří, že jsme to takhle dotáhli a nemusíme se tudíž za nic stydět :-D). Přečte si konečně tu inkriminovanou novorodičovskou zprávu a projeví účast, jakou jsem si představovala.
Celá povzbuzená z naší hezké vzájemné interakce jsem se jala rozebírat svůj tíživý a hluboký psychologický problém.
"Chudák Sobotka, mně je ho tak líto."
"Proč jako?"
"No když si představím, jak se musel cítit. Ten několikatisícový dav do něj vložil veškeré své naděje. A on musel absolvovat tu šílenou tíhu toho tlaku všude kolem. Určitě byl chudák vystresovaný, že to nedá. Jak teď asi musí být smutný, že to nedal. Určitě je mu to moc líto a teď ho budou všichni, včetně spoluhráčů nenávidět, že to nedal. A on za to přeci, chudáček, nemůže. Vždyť to se nedá! Vždyť to celé leželo jenom na něm."
"Ale prosím tě! Dyť takhle to vůbec není..."
"Ty mi ale nerozumíš, jak to myslím. Chápeš, co chci říct?"
"Ježiš, ty to moc prožíváš..."
"Ale ne, zkus se do něho vcítit!"
Aniž bych čekala na jeho interpretaci, pokračuji dál se vším, co mi celou dobu leželo na srdíčku.
"A proč do sebe pořád tak hrubě strkají a narážejí se na ty mantinely? To si chtějí ublížit? Vždyť je to musí tak bolet! A co vůbec ti fanouškové, co si jako myslejí? Museli jsme dát nejdřív gól, aby se vůbec trochu začali snažit a fandili. Vždyť to je hrozný, ta jejich laxnost. No, já teda myslela, že to je hráčům jedno, jestli jim někdo fandí nebo nefandí. Ale teď, jak jim dodatečně děkujou, jak skvěle fandili, tak to je dojemný. Že jo, že je to dojemný? A víš, co mě vždycky taky přišlo hrozně nespravedlivý? Když třeba bylo nějaké mistrovství a náš tým nevyhrál, tak je na letišti nikdo nevítal. Ale když jsme vyhráli, tak to tam najednou byly stovky lidí. Vždyť to těm sportovcům musí být strašně líto. Vždyť není důležité vyhrát, ale zúčastnit se! No, co si o tom myslíš? Nemám pravdu?" zpříma jsem se zahleděla do jeho očí lačná po jeho uznalém přitakání.
"Ty jsi fakt nemožná!" shrnul do jedné věty názor sportovně, bojechtivě a ambiciózně založeného mužského pokolení na emočně nevyrovnané, sport nechápající a nedůležité věci řešící ženy a odešel středem.
A já tedy měla konečně klid, abych si se slzou dojetí v oku zálibně prohlédla fotku novorozeného uzlíčku, kterému je srdečně jedno, jestli si Jarda zlomil malíček nebo jestli si Sobotka rve vlásky. Minimálně třem lidem - jedné čerstvé rodince, je teď nějaké Mistrovství zcela ukradené.
Tak by mě zajímalo, co by váš muž asi tak řekl o mně, já nerozumím ze sportu lautr ničemu. Když mě minule peskovala doktorka na ortopedii, jak sedím, že mám sedět jako dobře placená tenistka, koukala jsem na ní jako tydýt a když jsem jí řekla, že mě sport nezajímá, že jsem naposledy fandila s tátou hokeji jako malá holka, tak na mě zase koukala ona tak zvláštně, jako na naprostého imbecila. :D
Jak sedí dobře placená tenistka mi ovšem musela ukázat. :)