close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Protikuřácký...

4. června 2015 v 14:23 |  Z běžného života
Konečně! Už jsem měla té diskriminace po krk. Oddělené kuřácké a nekuřácké prostory?! Pchá! Kolikrát se jednalo o jednu velkou místnost přepaženou paravanem. Smradem z cigaret jsem byla prostoupena celá - od vlasů až po nejspodnější vrstvu oblečení, včetně kůže. Jsem skalní odpůrce kuřáků, protože kouření cigaret nepřináší zhola nic. Ani prestiž, ani nadřazenost, ani lepší zdravotní stav či atraktivnější vzhled. Kuřákovi to možná přináší falešný pocit začlenění do kolektivu (stejně závislého), možnost seznámení ("Nemáš voheň?"), zkracení pracovní doby (přestávky na cigárko či na dvě), uvolnění stresu ("musím si dát cígo"). Ochuzují se o zdraví, o peníze, o chuť. Kde jsou tedy ty výhody?

Samozřejmě, je to svobodná volba každého člověka. Kdy se tak ale onen člověk rozhodl? V divokém odbobí puberty, kdy si tím snažil dodat sebevědomí a "hustej imidž", aby zapadl do nějaké své rádoby partičky? Nebo v dospělosti, když už se na něho valil stres ze všech stran a on neměl možnost (nebo vůli) řešit to jinak? Nebo prostě z dlouhé chvíle? Nebo je to pro něj forma relaxace? Kuřáka jsem ochotna akceptovat jedině tehdy, pokud svým zlozvykem neobtěžuje okolí, a pokud to má v plánu, tak se prostě a jednoduše dovolí.

Když jsme byly malé, nesla pro nás cigareta a samotný akt jejího kouření jakýsi symbol dospělosti. V zimě, když mrzlo a od pusy šla pára, hned jsme předváděly, jako že kouříme a přišlo nám to ohromně zábavné. Ve dvanácti letech jsem vyzkoušela svoji první cigaretu. Sehnala ji kamarádka od své maminky. Po škole jsme se schovaly na odlehlém místě za garážemi vedle dálnice a daly si ji na půl. Bála jsem se pořádně šlukovat, jelikož jsem měla panickou hrůzu z toho, že se stanu závislou. Ano, po jedné cigaretě. Byla jsem malá a blbá, ale uvědomělá. Potom jsme si daly žvýkačku a měly dobrý pocit z toho, že jsme pokořily další metu na cestě k dospělosti.

Pryč jsou ty doby. Nikdy v životě jsem nepocítila touhu stát se kuřákem. Nevím proč. Snad proto, že jsem ve svém okolí naštěstí neměla žádný takovýto vzor. Nebo že jsem nikdy nebyla hospodský povaleč či drsná pařmenka. Ale možná prostě proto, že cigarety hrály ve společnosti odjakživa roli negativní a nikoho nikdy nijak neobohatily. Spíše naopak.

Za nehorázný projev sobectví a naprosté nezodpovědnosti považuji kouření rodičů malých dětí, kteří si dávají jednu za druhou, a to ještě navíc v jejich přítomnosti. Dobře tedy, ať si ničí svoje plíce a zadělávají si na svoji vlastní rakovinu. Ale kdo jim proboha dal právo, aby poškozovali zdraví i nevinným dětem? Předminulý díl Výměny manželek mě dorazil. Batole se zánětem průdušek a hulící rodiče si velkoryse otevřou okno.

Něco podobného, ale samozřejmě ne tolik závažného, řeším v současné době i já. Bydlíme v bytovce a máme smůlu, že naše sousedka je kuřačka. Je to svobodná matka se dvěma malými dětmi na prvním stupni základní školy. Nechci hned odsuzovat, takže jsem si vymyslela na její obranu teorii, že cigárko, kvalitní kafe z oranžového plastového hrnečku, opřené lokty o parapet a oči prázdně hledící na protilehlé domy jsou pro ni ta jediná chvilka vysvobození z kruté životní reality zdrchané matky. Jenže ta chvilka probíhá třikrát do jedné hodiny! A to dokonce i ve tři hodiny ráno! (Když kojíte, dozvíte se i věci, které byste raději nevěděli). Nejsem zvyklá mít celý den zavřené okno, zvláště teď, když pomalu ale jistě začínají letní pařáky. Ubedněná nevětraná místnost není pro kojence, který v ní tráví část dne, nic prospěšného. Pořád je to ale lepší varianta než když každých dvacet minut (a to bohužel ne pravidelně, jinak by se to aspoň dalo vychytat) pronikne do místnosti cigaretový kouř. Mám toho plné zuby! Jenže se zmůžu akorát na pejorativní označení oné ženy a zlostné zabouchnutí okna.

Kdybych měla kuráž některých našich starších sousedek, napsala bych to na společnou nástěnku, podobně jako nedávno jedna z nich červenou fixou: "Nevyklepávejte bordel z oken!!!" nebo bych si jí odchytila na chodbě a rádoby přátelsky jí promluvila do duše. Ale i ve svých téměř třiceti letech si na toto kázání připadám jako malý pívo. Hlavně, mám vůbec právo jí takto omezovat? Nepřijde mi správné, abych jí napomínala. "Helejte se, paninko, můžete s tím kouřením z okna přestat? Kazíte nám vzduch a zdraví."

Ona v podstatě nedělá nic špatného. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Její svoboda začíná a končí jejím oknem. Ale jak se toto pravidlo uplatňuje na plynné skupenství? Když si dá někdo česnek nebo fazole k obědu, tak to přežijete, protože to není každý den, navíc se tomu člověku můžete vyhnout. Ale jak se řeší toto, kdy jsou obě strany na pevno umístěné ve svých bytech? To mám donekonečna bouchat s oknem? Nebo mám větrat ve vzácných okamžicích čerstvého vzduchu? Nevím. Ale pomalu z toho začínám šílet. Kdyby se jednalo o mě, budiž. Jenže mně jde hlavně o dítě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama