Hermelín. Delikátní pochoutka. Já, jako správný gurmán, ho mám nejraději sprzněný. Obalovaný a osmažený, roztékající se na grilu a nejraději naložený.
Považte, že mě proto nemohla nechat chladnou akce zvaná "Velká sýrová nakládačka". Ozkoušena byla již minulý rok. Letos se jednalo o devátý ročník. A vůbec se nezlepšili. Konala se v Containallu. Pro neznalé - je to takový dvorek pro alternativní dění umístěný na Malé Straně u řeky. Bohémové to tam mají moc rádi.
Měla jsem chuť na nakládaný hermelín. Přišla jsem tam jenom kvůli němu.
Co mě místo něho uvítalo? Zasekaný, neorganizovaný dvoreček plný lidí. Ale ne jen tak ledajakých. V šedesátých letech by byli stoprocentně v čele květinových dětí a hlásali by lásku a mír. To ostatně proklamovali i teď. Soudě alespoň podle jejich obličejů. Společným znakem byl výraz typu "Jsem vysoce inteligentní holka/kluk, která/ý si na nic nehraje a je naprosto v pohodě." Jedna dívčina tam měla dokonce dlouhé květinové maxi šaty a květinový věneček ve vlasech. Svým chováním působila jako by právě spadla z nebe. Nebo spíše z jiné planety. Sešlo se tam hned několik nezávislých a za všech okolností osobitých dívek se zeleným přelivem na hlavě, rudou rtěnkou a barevnými punčocháči. To teď asi mezi alternativci zřejmě letí. Hlavně být originální, nezapadnout v davu a dát všem najevo, že v žádném případě nejedu v mainstreamu.
Muži, to byla kapitola sama pro sebe. Dlouhé neudržované vlasy, popřípadě dredy, batikovaná či pruhovaná trička, béžové kapsáče, sandály (samozřejmě bez ponožek - aspoň něco), bohorovný výraz ve tváři a novorozeně uvázané v šátku na hrudníku. Všichni v ruce nezbytný plastový kelímek s pivem.
Ačkoliv jsem absolventkou Filozofické fakulty a očekávalo by se proto ode mě alespoň trochu respektu a porozumění, bohužel se mi nepodařilo splynout s davem v této blahosklonné free atmosféře. Nejspíš proto, že jsem měla hlad a málo času. To já vždy, když jsem hladová a ve stresu, tak bývám hrozně zlá.
Na to, že to měla být "velká" nakládačka, bylo to pro mě spíše velké zklamání. Ovšem, jednalo se prioritně o soutěž, ne o činnost, kterou by si pořadatel zamýšlel pořádně namastit kapsu. Vyhrává ten, kdo přípraví nejlahodnější a nejvzhlednější nakládaný hermelín. Byly tam dva stoly a na nich za perfektních hygienických podmínek rozesety talířky s lecjakými uměleckými díly, jejichž hlavní doménou byl král sýrů. Sýry byly obletované fotografy a všemožnými obdivovateli, kterým se sbíhaly sliny. Obdivovatelé byli však vyvolení. Odborní porotci či v tombole vylosovaní šťastlivci.
Inu, jsem hrozná a nepřejícná. Ale jak jsem již zmínila, také hladová a ve stresu, protože kočár s mým plně kojeným dítětem jsem prozřetelně nechala doma. Svorně jsme si s Binou stouply na konec několikametrové fronty. Ano. Byla tam jedna jediná fronta, která vedla k miniaturnímu stolečku se čtyřmi druhy nakládaného hermelínu. U stolečku stály tři ženy, z nichž dvě okounily a třetí kosmickou rychlostí lovila hermelín v obří kádi a podobnou závratnou rychlostí ho pokládala na tácek s notným množstvím vazkého oleje. Dělaly jsme si chutě na jednoho hermelína, jehož název si teď bohužel nevybavím. Vtip je v tom, že než jsme došly na řadu (po půl hodině - a to nekecám), všimly jsme si, jak ho někdo v nepozorovaný okamžik přeškrtl s tím, že už není. Bodejť by ano, ten jediný zněl tak, že by si na něm člověk i pochutnal.
Zkoušíme nové věci, a proto jsme si každá dala jiný druh. Bina "José v lázních" a já "Magyároš".
"Je ten Magyároš hodně pálivý?" ptám se s úsměvem ženy s kleštěmi v ruce.
"Je ten Magyároš pálivý? Vy jste ho chutnala, ne?" obrací se s úsměvem na druhou ženu, která stojí důležitě nad červenou kasičkou. Ta zakroutí hlavou, že ho jako nechutnala.
První žena se nenechala odbýt.
"To je tady ten, jak jste ho před chvílí chutnala..." ukazuje kleštěmi kamsi na stůl pod sebe na umaštěný tácek se zbytky bělavého sýra.
"Jo!" vzpamatuje se druhá žena a vykulí na mě oči. "Je výýýýýborný!".
"Tak jeden ten a jeden ten".
Pro tentokrát si odpustím kritické kecy, že člověk by měl naprosto přesně vědět, co prodává.
Zaplatily jsme stodeset korun a utíkaly s promáčeným táckem s odkapávajícím olejem za hradby Containallu.
Sedly jsme si na lavičku.
Oba dva hermelíny byly naprosto famózní.
Rozhodly jsme se, že si naložíme vlastní hermelín a sníme si ho v klidu a pohodě, bez fronty, bez lidí, bez papírového tácku, bez odborné i laické poroty. Náš hermelín zvítězí na celé čáře ;)