Minulý týden jsem byla se sestrou a synem na dovolené ve Francii. Na jeden den. A nemusela jsem nijak složitě cestovat. Jenom na Staroměstskou. Na Kampě se totiž konal Francouzský trh.
Hvězdou celého dne byl tradičně Filípek. Začalo to v metru, kdy se v korbě okamžitě přetočil na bříško, ačkoliv měl spát. Celý pokroucený tedy krkolomně koukal přes levé rameno, aby mu stříška nebránila ve výhledu, a pozoroval vše kolem. Zejména spolucestující.
Nastoupila bodrá paní, která se na něj hned začala pitvořit. Pak nám začala radit.
"Já nevím, ale nebylo by lepší, kdybyste ho otočily na druhou stranu?"
"No, on by měl spíš spát."
"No já nevím! To mě jen tak napadlo, že by to možná bylo pro něj lepší."
A tak jsme na její přání, aby měla radost, přetočily Filípka o stoosmdesát stupňů tak, aby se na sebe mohli vzájemně koukat přes madlo.
"Tak já vystupuju, mějte se hezky!" zahlaholila hned na další stanici a zmizela ve víru lidí.
My jsme vystoupily o dvě zastávky dál se zvídavou hlavičkou čouhající nad korbou. Pracně jsme vynesly kočár po schodech vedoucích z vestibulu a vyrazili vstříc sladké Francii. Vzali jsme to přes Karlův most, kde jsme byly pohlceny koncentrovanou dávkou kultury. Vyposlechly jsme si jazz, duet harmoniky a houslí, středověkkou muziku od hošanů navlečených do dobových kožených kalhot, mrkly jsme se na obrázky, pokochaly se výhledem na Prahu nad Vltavou, udělaly pár fotek s rozespalým Filípkem, koupily si náušnice, přizabily kočárem pár šourajících se cizinců a připálily se na poledním sluníčku.
I přes to, že bylo takové vedro, náramně jsme si to na Kampě užili. Procházeli jsme stísněnou, zastřešenou uličkou, lemovanou všemožnými stánky. S šárkutrí (typická francouzská klobáska), se sýry, krevetami, šneky, s francouzským vínem, s francouzskými palačinkami, s francouzskými makronkami, tartaletkami a kyši (quiche - francouzský slaný koláč) a také s francouzskou limonádou. Nu dobrá, ta tedy asi nebyla tak úplně echtovně francouzská, ale k onomu stánku jsme se vrátily pro tu jejich malinovou hned třikrát! A to už něco znamená! Respektive možná pouze to, že jiný nealkoholický nápoj na celém trhu nebyl k dispozici. Každopádně, tržby tím pádem museli mít slušné, když půl litr prodávali za padesát korun a třetinku za čtyřicet.
Než jsme se vůbec stačili rozkoukat, přepadli nás Ken s Barbie v červených tričkách a zeptali se nás, zda-li by s námi mohli vyplnit krátký dotazník. No co jsme mohly dělat. Ken si hned přitáhl Binu, protože matka s kočárem pro něj zřejmě nebyla perspektivní. Zpovídala mě tedy Barbie. První otázka: "Znáte ADP?" Ne. Je to gigant, který je hrdým oficiálním partnerem celé této srandy. Aha. Po pár dalších všetečných dotazech typu: "Jaký je váš vysněný zaměstavatel?" "Čím se vyznačuje vysněný zaměstnavatel?" "Jaké si vybavíte tři největší firmy v ČR?" "Máte zájem o den otevřených dveří u firmy ADP?" "No, to záleží, kde sídlejí." "Tak to nevím." "Hm." Po dokončení dotazníku mi Barbie řekla, ať si zítra zkontroluju mail, zda-li mi tam nepřišly informace.
"A jaký jako? S pozvánkou na den otevřených dveří?" ptám se přitrouble.
"Ne, s informacemi, zda jste vyhrála."
"A co jako?" ptám se přitrouble.
"No iPad mini." odpovídá lehce vyjeveně.
Když jsme se rozloučily a já poodstoupila dál, abych neblokovala cestu dalším "soutěžícím", všimla jsem si zářícího bílého nápisu na jejím rudém tričku. "Vyhrajte iPad mini!"
Stejně mi nic nepřišlo.
Když si dopovídala i Bina, pokračovali jsme dál v obhlídce stánků.
Společným znakem prostupujícím celý francouzský trh byly přemrštěné ceny a nefrancouzsky mluvící čeští brigádníci za pulty stánků. Stěží anglicky hovořící. Přebytek cizinců a Francouzů ale stejně dodával celé akci patřičný šarm. A ještě něco se o ten šarm zasloužilo! Naprosto famózní hudební skupina s názvem "Circus Problem". Když spustili tu svoji divočinu, tak z nich nadšení, energie a výborná nálada jenom tryskaly. Potřísnili tak i kolemstojící čumily, kteří se s chutí vlnili do rytmu, tleskali a radovali se s nimi. Jak řekla Bina, doma si to nepustíš, ale tady je to super!
V podstatě na samém začátku jsme byly nuceny se usnést, že pro tentokrát úplně kašleme na ceny, že je to jen jednou za rok a že si to tudíž řádně užijeme. A tak stovky jen lítaly a my si potom na piknikovou deku snesly slušnou nálož všemožných francouzských pochutin, limonádu a dvojku růžového vína. Uvelebili jsme se opodál v parku na trávě ve stínu koruny vysokého stromu a hodovaly jsme. Po jednom zrajícím sýru jsme se věru málem poblinkaly, ale jinak to bylo všechno moc dobré. Hlavně bretaňská palačinka se šunkou, sýrem a vajíčkem.
Když jsme jely druhé kolo (tentokrát sladké), zůstali jsme v centru dění a postavili se ke stolečku s čokoládovo-levandulovým dortem a sladkým košíčkem s malinami. Okolojdoucí ženy se rozněžněle dívaly na s námi hodující miminko (jenom očima hodující, samozřejmě) a korunovala to jedna Francouzka, která se zeptala, jak moc drahé je vyfotit si toho malého bejby-modela. No, to víte, že ano. Dmula jsem se pýchou. Jako správná matka ;)
Nacpané, ale šťastné jsme potom celý tento zážitek zakončili procházkou po nevídaných a námi doposud neobjevených zákoutích Staré Prahy. Povedená dovolená.
