Neděle svým počasím lákala k výletům, a tak jsme se vypravili do naší srdeční záležitosti - Průhonického parku. Zde jsem slavila s mým tehdejším 'čerstvým' přítelem svoje čtvrtstoletí a o dva roky později jsme se tu promenádovali jako novomanželé. Tentokrát, o další rok později, jsme sem přišli už jako rodiče se synem v kočárku. A další vývoj? Míjeli jsme křečovitě naštelovanou čtyřčlennou rodinku, jak u jezera před zámkem s american smiles pózuje profesionálnímu fotografovi. Tak tudy se naše další cesta určitě ubírat nebude. Mně bude bohatě stačit, když se sem s rodinkou vypravíme, užijeme si přírody a třeba si spontánně začutáme s mičudou, hodíme si létajícím talířem a pak si dáme sváču na velké dece na trávě. A fotky budou momentky.
Průhonický park je překrásné místo kousek za Prahou. Je to národní kulturní památka UNESCO a oáza klidu a míru. Nachází se zde několik vodních ploch, vyhlídek, botanická zahrada a vůbec je to tam hrozně krásné, udržované a je to zkrátka chlouba botanického ústavu a veliký bonus průhonického zámku.
Ach, jako by to bylo včera, když jsme sem slavnostně oblečení a naladění s očima navrchl hlavy přijeli auty ozdobenými červenými a bílými organzami. Pak jsme nepřirozeně dlouho, nejdřív natěšeně, časem zmateně, posléze trapně a nakonec dost rozladěně stáli před branami parku, v dešti, schloulení pod deštníky. Upírali jsme zraky na velkou dřevěnou bránu a čekali, až se otevře, aby mohl celý svatební průvod v čele s nevěstou a jejím otcem vstoupit dovnitř. Ta brána se nakonec otevřela. Nicméně až potom, co si všech 25 svatebčanů muselo koupit vstupenku. Vidíte, brzký příchod se zde nevyplatil. Kdo brzo chodí, sám sobě škodí. To víte, na zámecké kase měli holt svoje předpisy. Samozřejmě, že se nám posléze omluvili a peníze vrátili. Nicméně, byla to další perlička z našeho svatebního dne.
Nostalgicky jsme s kočárkem procházeli kolem míst, kde jsme se jako šťastní novomanželé, v dešti, já se smáčenými šaty, zplihlými vlasy, rozmazaným make-upem a od bláta ušpiněnou vlečkou, fotili. Zde, mezi vrbami, onde, opřeni o strom, opodál na cestičce v lese. Zatímco naši hladoví svatební hosté způsobně čekali v restauraci u prázdného nazdobeného stolu a již po čtvrté poslouchali ten samý hudební mix, který jsme s Honzou tak dlouze a pečlivě vybírali k slavnostnímu obědu. Avšak pořád je to lepší, než když nám při svatebním obřadu šikovný maník i po naší podrobné leč jednoduché instruktáži pouštěl jednu a tu samou skladbu stále dokola. Při příchodu ženicha, nevěsty, při navlékání prstýnků, prvním polibku, při gratulacích, při gratulacích, při gratulacích - ty byly opravdu dlouhé. Co na tom, že nad pečlivým výběrem jednotlivých skladeb k jednotlivým úsekům obřadu jsme rovněž strávili mládí. Stačí jeden inteligent a dokonalý obřad se rázem sesype jako domeček z karet. Ale ovšem, zas tak hrozné to nebylo. Pouze narážím na ty detaily a sny o dokonalé svatbě, o nichž si můžete přečíst v mém předešlém článku.
Naši nedělní procházku jsme zakončili romanticky na parkovišti zámku v poetickém stánku s rychlým občerstvením. Jsem grand, a proto jsem muže pozvala na kofolu a hranolky. Kofolu neměli, a tak byla malinovka. Chvíli jsme posedávali u stolečku a čekali, až na mě obsluha burácivě zařve: "Hranolky!!!"
Netrvalo dlouho a bezpečně jsem ho zaslechla nejen já, ale i celé parkoviště. Utíkala jsem k pultíku.
"Chcete je s kečupem nebo s tatarkou?"
Hmmm, já bych si je dala s tatarkou, ale u svého muže nedokážu odhadnout.
"S tatarkou. S kečupem. Víte co, dejte mi tam oboje." snažím se ignorovat posměšný výraz na tváří pubescentních slečen, které si zrovna objednávaly a pobaveně mě sledovaly.
Na hranolky rychloobčerstvovač vymáčkl z plastové láhve značné množství tatarky a pak na to z druhé ještě značnější množství kečupu. Hranolky nebyly vidět.
"A nejsou osolené, tak si tady půjčte solničku a osolte si to."
Poslušně beru do ruky opatlanou pikslu s horskou solí a ostýchavě si solím kečup a tatarku.
Zatímco jsme si užívali pohodičku s malinovkou a hranolky, opodál se do sebe pustili dva psi. Vyštěkli tak ostře a začali posléze hlasitě kňučet, že následoval křik několika dětí. Jedno z nich bylo naše. Doposud sladce spalo v kočárku.
Vzala jsem ho do náručí a jala se ho nakojit. Cudně jsem se zakryla plenkou. To ale syn bůhvíproč nesnáší, takže dle svého oblíbeného zvyku, během pití, plenu rozmáchlým gestem rozzuřeně strhl a totálně mě odhalil. Snažila jsem se působit neviditelně a rychle se něčím zakrýt, byla jsem schizofrenně nervózní, že se všechny zraky upírají na mě. Zoufale jsem zašmátrala volnou rukou ve svojí kabelce a snažila se najít šátek. Šátek jsem nenašla, zato se mi podařilo kabelku dovedně shodit - žuchla z lavice na zaprášenou zem a cinkavě se z ní vysypaly klíče, mobil a peněženka. Takže všichni, kdo si mě samozřejmě až doposud nevšímali, na mě upřeli zraky. Navíc, kabelka to byla nová. Nosila jsem ji pomalu jako druhé miminko, úzkostlivě jsem se snažila, aby se nedotkla žádného špinavého povrchu. No nic, jednou to přijít muselo. Oprášila jsem ji a pofoukala bebí. Přežila to bez újmy.
Zatímco jsem čekala, až si Fili odkrkne, krátili jsme si s mužem dlouhou chvíli pohledem na dva psy za našimi zády. Obří pes očuchával tomu maličkému intimní partie. (Jak jste jistě pochopili, jsem velký znalec a milovník psů).
"Ten ho spolkne jako malinu." prohodil manžel.
"No, nevypadá, že by ho zamýšlel spolknout." odvětím znalecky.
Dále s podmračeným výrazem čekáme, co se bude dít... Podmračeně jsme se dívali až příliš dlouho.
Brzy jsme byli vytrestáni.
Filip převrhl půllitr s malinovkou.
"Tak asi půjdeme, ne?"
A tak jsme šli :)
