close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Víkend jako žádný jiný

29. července 2015 v 17:17 |  Z běžného života
Minulý prodloužený víkend jsme trávili u rodičů mého muže.

V den příjezdu jsme se rozhodli vyrazit na delší procházku do zahradnictví Hortis, kde mají rozkošnou zahrádku s jezírkem a všelijakou malebnou florou.

Abychom si užili trochu té přírody, šli jsme podél silnice polní cestou. Cestou smrti.

Něco pozitivního na tom přeci jen bylo. Jako echtovní měšťácká holka jsem snad poprvé v životě na vlastní oči spatřila vzrostlé bodláky a širé pole zlatavých klasů obilí.

Těch negativ však bylo poněkud více. Alergií počínaje a zhuntovaným tělem mého muže konče. Cestička tam nebyla nijak udržovaná. Vysoké trávy a kdovíjaké pyly nás řádně dráždily, takže jsme v podstatě celou cestu prokýchali a proslzeli. Slunce pálilo, vzduch se nepohnul, zato my jsme se hýbali dost, takže si jistě dokážete představit výsledek. Do toho neustále řval Filip, ať už v kočáru ležel či seděl (pravděpodobně si na ten sporťák ještě nezvykl). Honza si ho tedy statečně vzal do náručí a klestil si s ním cestu mezi drny trávy, kopřivami, vyčuhujícími větvemi, bodláky a pichlavými keři. Nebojte, nepoužíval ho jako štít :) Druhý den se však nemohl hnout. Přeci jen, nést devět kilo několik set metrů náročným terénem, to se projeví. Já jsem mezitím drncala přes hrboly s prázdným kočárem a doufala, že ho moc nerozhrkám.


Když jsme konečně dorazili do Hortisu, obloha zčernala. Ve vzduchu bylo cítit předbouřkové napětí. Co teď? Vyrazit hned nazpět nebo se schovat a tu smršť přečkat? Honza se poradil s radarem na mobilu a ten nám sdělil, že máme 25 minut na to, než nás pohltí bouřka. To dáme! Tak jsme vyrazili úprkem a vzali to rychlou chůzí tentokrát po hlavní. Nijaká romantika to sice nebyla, auta jezdila a Filip opět řval, ale lepší než si nechat okusovat nohy hmyzí havětí, pálit se kopřivami a přes alergické slzy nevidět na cestu.

Jakmile jsme došli zpět domů, Filip konečně usnul. Nechali jsme ho na zahradě a spokojeně se slunili a odpočívali opodál. O deset minut později se někdo zapomněl a zařval z okna na zahradu "Je to Zlatý dvůr!" načež se Filip vzbudil a začal opět řvát. Ještě štěstí, že jsme pak měli k večeři ta naprosto fantastická vepřová žebírka na grilu! Kvůli nim zapomenete na všechna příkoří světa. A radar stejně kecal, žádná bouřka nepřišla.

Druhý den jsme se šli projít do Vodrant. Procházka v lese okolo rybníka nám udělala moc dobře. Filípek spinkal celou dobu, Honza mi dal pusu a já byla z toho všeho tak naměkko, že výjev kachňátek poslušně plujících za svojí maminkou kachnou mi vehnal slzy do očí. Je to trapas. Ale když mě teď ty mateřské záležitosti tak dojímají. Naštěstí Honza pronesl zase nějakou ze svých chladných racionálních poznámek, takže slza neukápla a já si mohla zachovat dekórum :)

Nejzajímavější byl třetí den. Pokud se lze na něco stoprocentně spolehnout, tak na to, že Honzovi rodiče s námi nikdy nepojedou do Prahy a nepřespí u nás. Je to totiž ten typ lidí, kteří jezdí každý rok na stejnou dovolenou ve stejný termín a ideálně i do stejného pokoje ve stejném hotelu. Ještě se tedy nestalo, aby bez předešlého pečlivého plánování a dostatečné psychické přípravy přespali na víceméně neznámém místě. Zvali jsme je k nám nesčetněkrát, lákali jsme je a slibovali hory doly. Honzík to stejně praktikuje pokaždé, když k nim přijedeme. Jen tak, ze sportu. I tentokrát to zkoušel. Tradičně nepochodil.

Byli jsme už po obědě a my s Honzou sbalení, Filípek opět protivný, protože nevyspalý. Spoléhali jsme na to, že si zdřímne v autě a jali se proto co nejdříve vyrazit zpět domů.

"Tak hele, když počkáte, až umyju nádobí, tak pojedeme s vámi." oznámila tchýně a my jsme strnuli v naprostém šoku. Kdyby to řekl tchán, zasmějeme se, využijeme vzniklého prostoru pro žertovné dohadování a posléze se laškovně zeptáme "Ty si děláš legraci, viď?" A po chvíli jeho vtipného popírání bychom všichni věděli, na čem jsme. Samozřejmě, dělá si legraci. Je to šprýmař.

Nicméně tu větu nepronesl tchán, ale tchýně.

Honzík se chytil za srdce a obličej se mu zkřivil v bolestném šklebu. To já si kvůli dítěti infarkt dovolit nemůžu, ale neměla bych s tím jinak vůbec problém. V hlavě se mi začaly mihotat myšlenky - nemáme uklizeno, nakoupeno, navařeno, v pokojíčku, kde by měli spát, je bordel jako v tanku, nemáme povlečeno, nemáme nic k snídani, nemáme program... Oni jedou s námi... Oni jedou s námi... Oni u nás přespí! Přespí! Přespí! To se stalo poprvé za pět let, co jsme s Honzou spolu. Premiéra. Neočekávaná. Nebyla žádná generálka. Samozřejmě jsme se před nimi tvářili, že jsme spokojeni, že nás to vůbec nepřekvapilo a že jsme si to takto přáli.

Během čtvrt hodiny byli sbalení a připravení na odjezd (mytí nádobí totiž převzala švagrová). To bych nezvládla ani já. Respekt.

Ovšem, opět jsem ve svých překotných myšlenkách přeháněla. Doma jsme uklizeno měli, na večeři jsme vyrazili do slibované vychvalované restaurace, vezli jsme si s sebou perník od maminky, takže o snídani bylo také (ač alibisticky) postaráno. Během deseti minut, co se rodiče věnovali Filípkovi (za což jsem byla šťastná), jsme s Honzou perfektní týmovou prací stačili z kůlničky na dříví, potažmo odkládacího prostoru na všechno možné i nemožné, co se nám už nevešlo nikam jinam, vykouzlit útulnou, čistou a k výbornému spánku vybízející ložnici. A pak jsme všichni vyrazili na večeři do Hostivaru...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama