Jídlo stále skvělé (poctivý hambáč s hranolky), pivo stále chutné (polotmavá dvanáctka - dopil manžel), kofola stále čepovaná (dopita ve spěchu), interiér stále hezký a vzdušný a okolní atmosféra příjemná. Zvláště pokud je hezky. Obsluha stále stejná - bez komentáře.
Důrazně vás varuji, pokud se rozhodnete vzít tam své plus mínus roční dítě, kterému je jaksi každá chvíle dlouhá a pokud se něčím zabaví na více než pět minut, tak máte nebývalé štěstí, dvakrát si to rozmyslete. Poupravuji tímto svůj názor z předešlého článku, že zas až tak úplně family-friendly restaurace to není. Nutno podotknout, že tento přídomek jsem restauraci dala já, oni se tak na svých stránkách neprezentují.
Posadili jsme se ke stolu, na kterém ležely tři jídelní lístky. Vybrali jsme si, co budeme pít a vyčkali příchodu servírky. Filip si zatím vypůjčil jeden jídelní lístek a svými nekoordinovanými pohyby (jelikož ještě nemá zmáknutou jemnou motoriku) zkoumal, jak moc lze tu na tři díly přeloženou A4 pomačkat. Nic jiného ho nezajímalo. Když jsem mu jídelák vzala, začal vřískat. Když jsem před něj položila časopis, ať si trhá, začal vřískat, když jsem se ho snažila zabavit jakkoliv jinak, začal vřískat. Když jsem mu vrátila jídelák, ztichl a zabral se do zkoumání.
Přišla servírka, objednala jsem si a s omluvným pohledem jí raději předem oznámila, že jim bohužel asi zdemolujeme jídelní lístek.
"No, my jich máme málo!" odsekla, nasadila ublížený výraz a odešla středem.
Protože se již v současné době řadím mezi část populace vyznačující se názorem "Já jsem matka - kdo je víc! Moje dítě je nejroztomilejší na světě! Kdopak by se na toho drobečka mohl zlobit!" nenechalo mě to samozřejmě chladnou. Jídelní lístek jsem Filipovi na truc nechala a to jsem věru neměla dělat. Za nějakou chvíli ke mně se sveřepým výrazem ve tváři nakráčel zjevně důležitý pán, který v obličeji velice vzdáleně připomínal Richarda Gera, nikoliv tak vkusem, neboť k celkově černému outfitu zvolil naprosto nevhodně bílé sportovní botičky a bílé ponožky. Se slovy "Promiňte!" vytrhl Filipovi jídelák z ruky a odnesl si ho do bezpečí. Ten jídelák :)
Důrazně vás varuji, pokud se rozhodnete vzít tam své plus mínus roční dítě, kterému je jaksi každá chvíle dlouhá a pokud se něčím zabaví na více než pět minut, tak máte nebývalé štěstí, dvakrát si to rozmyslete. Poupravuji tímto svůj názor z předešlého článku, že zas až tak úplně family-friendly restaurace to není. Nutno podotknout, že tento přídomek jsem restauraci dala já, oni se tak na svých stránkách neprezentují.
Posadili jsme se ke stolu, na kterém ležely tři jídelní lístky. Vybrali jsme si, co budeme pít a vyčkali příchodu servírky. Filip si zatím vypůjčil jeden jídelní lístek a svými nekoordinovanými pohyby (jelikož ještě nemá zmáknutou jemnou motoriku) zkoumal, jak moc lze tu na tři díly přeloženou A4 pomačkat. Nic jiného ho nezajímalo. Když jsem mu jídelák vzala, začal vřískat. Když jsem před něj položila časopis, ať si trhá, začal vřískat, když jsem se ho snažila zabavit jakkoliv jinak, začal vřískat. Když jsem mu vrátila jídelák, ztichl a zabral se do zkoumání.
Přišla servírka, objednala jsem si a s omluvným pohledem jí raději předem oznámila, že jim bohužel asi zdemolujeme jídelní lístek.
"No, my jich máme málo!" odsekla, nasadila ublížený výraz a odešla středem.
Protože se již v současné době řadím mezi část populace vyznačující se názorem "Já jsem matka - kdo je víc! Moje dítě je nejroztomilejší na světě! Kdopak by se na toho drobečka mohl zlobit!" nenechalo mě to samozřejmě chladnou. Jídelní lístek jsem Filipovi na truc nechala a to jsem věru neměla dělat. Za nějakou chvíli ke mně se sveřepým výrazem ve tváři nakráčel zjevně důležitý pán, který v obličeji velice vzdáleně připomínal Richarda Gera, nikoliv tak vkusem, neboť k celkově černému outfitu zvolil naprosto nevhodně bílé sportovní botičky a bílé ponožky. Se slovy "Promiňte!" vytrhl Filipovi jídelák z ruky a odnesl si ho do bezpečí. Ten jídelák :)
Zahlédla jsem výraz servírky - práskačky plný zadostiučinění. To víte, že ano, mohla jsem si vzít další jídelní lístek, který jsme měli na stole, ale to už bych nejspíš riskovala vykázání z restaurace.
Inu, asi bych to tak neřešila, kdybych na každém stole v Hostivaru neviděla bezprizorně položené 3-4 jídelní lístky. Pokud jsou jim tak drahé, proč je zkrátka po objednání jídla klientovi neseberou jako ve většině restauraci?
Odešla jsem proto z restaurace raději sama, projít se s Filípkem v kočárku a vrátila se, až když mi přinesli jídlo. Mezitím, co jsem jedla, se s ním procházela tchýně. Poté, co jsem do sebe naházela hamburger, hranolky a vychlemtala ve stoje kofolu, běžela jsem za mamkou, aby se i ona mohla jít v klidu najíst a já pokračovala se synkem rovnou domů. Nemám ještě vytvořenou imunitu na pobouřené pohledy směřující na poněkud hlučnější miminko.
Přiznám se, že i já jsem bývala nevraživá vůči rodičům a především jejich řvoucím dětem, které kazily atmosféru spolustolovníkům v restauraci. Říkala jsem si, co je to za lidi, že nedokážou slušně vychovat dítě. Dokud jsem se nestala také rodičem. Od té doby se na všechno dívám zcela jinak. Chci mít ze syna slušňáka, gentlemana a pohodáře. Vězte, že pro to udělám maximum. Zkoušela jsem to už v oné restauraci, ale věřte nebo ne, desetiměsíční syn nebyl s to pochopit, že musí způsobně a potichu sedět a v klidu počkat, než se najedí ostatní. Snad se zadaří třeba za rok, za dva. Držme si palce :)