Tak jsme byli na Konopišti. A po cestě nám dělaly milou společnost vosičky. Byly všude. Byly drzé, vlezlé a neodbytné. Naštěstí jsme si výlet užili bez jejich památečního bodnutí.
Tam vám bylo zviřátek! Potkali jsme kromě toho hmyzu i veverku, srnku, páva, jelena, koroptev, jenom toho slavného medvěda ušatého ne. Buď se před horkem někde schovával nebo se jedná o turistickou mystifikaci, kterou si všichni návštěvníci zámku nechají líbit, neboť co by to bylo za zámek Konopiště, kdyby tam nebyl medvěd.
Zámecký park je pro procházku s kočárkem ideální. Zavítali jsme až do končin, kde se královská zeleň potkává s rozpálenou silně šumící silnicí plnou aut. Stavili jsme se také v kouzelné růžové zahradě, která by byla ještě kouzelnější, kdyby chudinky růže neumdlévaly v parném letním slunci.
Zašli jsme si na oběd do Staré Myslivny. Zajásali jsme, že na zahrádce (byť v době oběda) nikdo nebyl. Chápu, přemýšlíte, kdo normální by v takovémto případě jásal? Odpověď zní: rodiče s hlučným dítětem. Samozřejmě, že to bylo i nemálo divné, aneb když v době oběda vidíte prázdnotou zející venkovní stoly, odvahu naobědvat se v dané restauraci vám to dvakrát nepřidá. Jen jsme se posadili, už nám číšník doporučoval, abychom se přesunuli dovnitř. Kvůli těm vosám. Řekli jsme statečně, že to riskneme. Odešel, vrátil se s nápoji a sdělil nám, že kdybychom si to rozmysleli, můžeme se kdykoliv přesunout dovnitř. Ani jsme nestačili přitakat, když v tom na nás volá jiný mladík se zástěrou kolem pasu, vykukující ze dveří restaurace, abychom šli dovnitř. No takový nátlak! Když potom dodal, že se uvnitř právě uvolnil velký stůl a že nám s kočárem pomůže, podlehli jsme konformitě a přesunuli se dovnitř. A hle! Vevnitř to vypadalo jako v dětském koutku. U stolů byly přistavěny různé kočárky a děti ve věkovém rozmezí 0 - 6 let pobíhaly a halekaly kolem svých hodujících rodičů. Nu dobrá, tak tady tedy asi rušit nebudeme. Byla to příjemná změna.
K interiéru restaurace. Jedním slovem dechberoucí. Vysoké stropy, dokonalá lovecká výzdoba, vycpané hlavy všemožných zvířat, kůže medvěda na stěně, parádní lustry z paroží, u vchodu podezřelý historický nástroj připomínající cosi mezi orchestrionem, pianem a kredencí. Zkrátka, výzdoba stylová.
Jídlo přinesli extrémně rychle. Honza si dal gulášek z divočáka. V omáčce bylo jakési dominantní, výrazné koření. Celý pokrm tak činilo těžce pojídatelným. Já si dala smažené bažantí řízečky se šťouchanými brambory a cumberland. Dalo se to sníst, ale že by se po tom člověk utloukl nebo se vznesl na obláčku slasti až do nebes z toho gurmánského požitku, to se říct nedá. Moje melounová limonáda vykazovala vlastnosti zeleninového koktejlu. A teď tím nemyslím meloun, který se mezi zeleninu řadí.
Každopádně, nejkrásnější zážitek pro mne byl, a to myslím upřímně (a ne jen kvůli tomu, že jsem si nevylomila zuby), když jsem se snažila rozmělnit v ústech poslední sousto bažantího řízečku. Pořád se mi do cesty pletla jakási zapomenutá kůstka. Ne a ne ji najít. Vzdala jsem to a než abych riskovala vnitřní zranění, hbitě a nepozorovaně jsem vyjmula celý obsah úst s polorozmělněnou potravou do ubrousku. A co se nestalo, na stůl vyskočila, zahopsala a při tom krásně zazvonila miniaturní černá kovová kulička. Můj první brok v jídle! Vložila jsem ho do peněženky mezi desetníčky různých národností, vánoční šupiny, kůstky, žetony a další haraburdí a byla jsem šťastná, že si odvážím autentický suvenýr z výletu na lovecký zámeček. Jenom netuším, co budu dělat, až mi jednou při placení vyskočí ta minikuličinka z peněženky. Pro takový brok je vskutku těžké najít hezký a bezpečný domov.
