První den jsme se šli projít do přilehlých pohádkových lesů. Jak už to tak bývá, lesní cesta buď neexistovala nebo byla tvořena kamením, štěrkem, pískem a kořeny... Zkrátka ideálním podložím pro kočárek a naše prďácké vycházkové polobotičky, ve kterých jsme si několikrát málem zvrtli kotník.
Druhý den jsme vyrazili na výlet. Ekologicky jsme cestovali půl hodiny autem, abychom se mohli projít k Tiským stěnám. Tentokrát jsme nic nenechali na náhodě. Na parkovišťátku, které se stalo naším výchozím bodem, jsme si s Honzou hrdě obuli naše parádní pohory, které jsme měli na sobě dvakrát v životě. Avšak měli jsme pseudopocit, že máme poprvé navrch před našimi kamarády, kteří měli jenom tenisky. O chvíli později jsme všichni společně vyrazili na dlouhou a vydatnou procházku po rovné asfaltové cestě.
Nakojit Filipa (a samozřejmě ne jen to) nebývá poslední dobou vůbec snadné. Zejména proto, že ho rozptýlí jakákoliv drobnost, zašumění lesa, venkovní vzdálené zaštěkání psa, a pokud někdo zasmrká nebo kýchne, je to definitivní konečná. Když pije déle než tři vteřiny, je to zkrátka zázrak. Tentokrát jsem využila příležitosti božského klidu uprostřed lesa, a zatímco jsme čekali na druhou část naší výpravy, vzala jsem syna do náručí a jala se ho nakojit. Šlo to krásně, bylo ticho a nic ho nerozptylovalo. Načež za deset vteřin...
"Ahooooooooj! Už jste byli v Německu? My tam jdeme zrovna teeeeeeeeď!" ozval se za mými zády halasný Jardův hlas. "Aničkoooooo! Tvoje první zahraničí! No anoooo! Tvůj první zahraniční výlet! Aaaaanooooo!"
V příští vteřině se Filip samozřejmě pustil a místo pití se začal překotně rozhlížet po strýci Pepinovi. Můžeme být jedině rádi, že se jednalo "pouze" o kojení a ne o spánek.
Dalších několik minut jsme poté zpovzdálí se zatajeným dechem sledovali, jak si rozjařená rodinka dělá výlet do Německa spočívající v provedení několika kroků po pěšině odchylující se lehce jiným směrem od té, na které jsme na ně mlčky čekali my.
"Teď jsme v Německu a teď už zase nejsme!" radoval se Jarda a popojížděl s vyděšeným dítkem v kočárku do Německa a zpět do Čech následován trochu nervózní Lídou.
Jdu na sever a už jdu na jih. Na sever a na jih… pobaveně jsme nad nimi kroutili hlavou. Byli moc roztomilí.
Jinak naše děti se celkem rychle synchronizovaly. Jakmile začalo kňourat jedno, přidalo se i druhé - jakoby si povídaly. "Filipe, to je hrůza, ti naši rodiče, co?" "To mi povídej, Ani, moji mě trápí hlady." "A ti moji mě zase nenechají v klidu vyspat, jak pořád něco vykřikují." "Ale moji jsou horší, plánuju od nich utéct, půjdeš se mnou?" "Já myslím, že moji jsou horší, ale dám jim ještě šanci. Jdi sám." Synchronizované kňourání bylo lepší než řvaní, to vám snad ani nemusím povídat. A vůbec nejlepší bylo synchronizované spinkání.
Na konci pobytu jsme zjistili, že si Filip dělal zásoby na útěk z domova. Pod vložkou v jeho sporťáku jsme objevili historické kousky chleba, rohlíku, piškotu a dalších pochutin, které Filípek jako snědl, ale jak jsme posléze zjistili, tak se jimi akorát vybavoval na cesty. Udělali jsme tomu přítrž, zbytky jídla jsme všechny odhalili a rezolutně vyhodili. Žádný takový. Zůstaneš hezky s námi, chlapečku, nikam nepůjdeš. Na to máš ještě sedmnáct let čas. Abych mu dala najevo, že to se mnou a odchodem z domova nebude mít tak "snadné" celého jsem ho na výstrahu zlíbala a trochu mu při láskyplném objetí přiškrtila krevní oběh.
Po výletu jsme se chtěli na zahrádce místní restaurace občerstvit jednou točenou kofolou. To jsme ještě netušili, že si zaděláváme na další adrenalinový zážitek. Vosy. Tradičně létaly všude kolem nás, a to i přes to, že se je Jarda snažil více méně neúspěšně avšak urputně skalpovat jídelním lístkem (z něhož jsem si ještě ani nestačila vybrat jídlo) a sklenice jsme měli přikryté podtácky, které nám přinesla nápaditá servírka. Posléze nás stresovaly nejen vosy, ale také naše dětičky, které se začínaly probouzet. Lída to psychicky nevydržela a utekla s kočárem do bezpečí. Vosy ji ale pronásledovaly, takže se potom zase pokorně vrátila a přivedla k nám další hejno. Uvnitř restaurace se mezitím naštěstí uvolnil stůl, a tak jsme se k samotnému jídlu přesunuli dovnitř. Vosy s námi. Byly všude. Honza zúročil poznatky ze všech akčních filmů, a činil se jako akční hrdina. Jednu vosu omráčil podtáckem, další zamáčkl košíkem s pečivem, tu třetí rozdrtil skleničkou jen to svištělo. A celou dobu se při tom tvářil chladnokrevně jako profesionální zabiják. Chránil ženu a dítě, emoce musely jít stranou.
Jak už to tak s malými dětmi a vosami bývá, jídlo jsme snědli překotně. Jarda s Lídou na střídačku. Lída v rychlosti snědla půlku z talíře, odskočila si na malou a pak zmizela kdesi venku. Za drahnou dobu přišel Jarda, dojedl chvatně druhou polovinu, podíval se, jak mu do zbytku kofoly spadla vosa, zaplatil jejich útratu a vyrazili jsme k autům. My jsme se jako správní velkoměšťáci ještě po cestě zastavili v děčínském Tescu a abychom si dokázali, že si ten život taky umíme užít, koupili jsme si k večeři párky, májku, tukáče, colu a pivo.
Nutno říct, že jsme si během této dovolené připadali jako opravdoví dospěláci, když jsme každý jeden rodičovský pár po svém opečovávali svého potomka, brali za něho zodpovědnost a přizpůsobovali mu veškeré výlety, volný čas, pohodlí i všechny další věci. Jako dospělí jsme jezdili kombíkem s autosedačkou a kočárem v kufru auta, který jsme pak sestavovali a probírali jsme při tom další plány. Celé naše plánování však končilo u dospělácké věty "Uvidíme, co Anička / uvidíme, co Filípek".
Pocit dospělosti a velice silná rodičovská role se projevovaly zejména po večerech, kdy jsme v šeru a zimě, utlumení, ale šťastní, že máme klid, seděli u stolu na terase a bavili se o dospěláckých věcech jako: vhodný rodinný vůz, odvrácená strana dokonalého manželství, kvalitní postel, možnosti rodinné dovolené, touha opít se bezpočtem panáků a pařit ve víru divoké noci až do rána jako za mlada.
Smutné na tom je, že jsme po celou dobu naší večerní seance nespustili oči ani uši z elektronických chůviček a potají se dětinsky radovali, když zakňouralo to druhé dítě. Druhou smutnou skutečností bylo, že jsme si já a Lída neuvědomovaly, že pařit až do rána, je za předpokladu roční abstinence a malého dítěte doma takřka dokonalá absurdita. O půl jedenácté jsme pak odcházeli unavení spát do postelí s příliš měkkými matracemi, kvůli kterým jsme se stejně vůbec nevyspali. Jako dospělí. Ach jo. Ale bez ohledu na měkkost matrací, kňourající děti a vosy jsme si tu naši dovolenou hezky užili.
Druhý den jsme vyrazili na výlet. Ekologicky jsme cestovali půl hodiny autem, abychom se mohli projít k Tiským stěnám. Tentokrát jsme nic nenechali na náhodě. Na parkovišťátku, které se stalo naším výchozím bodem, jsme si s Honzou hrdě obuli naše parádní pohory, které jsme měli na sobě dvakrát v životě. Avšak měli jsme pseudopocit, že máme poprvé navrch před našimi kamarády, kteří měli jenom tenisky. O chvíli později jsme všichni společně vyrazili na dlouhou a vydatnou procházku po rovné asfaltové cestě.
Nakojit Filipa (a samozřejmě ne jen to) nebývá poslední dobou vůbec snadné. Zejména proto, že ho rozptýlí jakákoliv drobnost, zašumění lesa, venkovní vzdálené zaštěkání psa, a pokud někdo zasmrká nebo kýchne, je to definitivní konečná. Když pije déle než tři vteřiny, je to zkrátka zázrak. Tentokrát jsem využila příležitosti božského klidu uprostřed lesa, a zatímco jsme čekali na druhou část naší výpravy, vzala jsem syna do náručí a jala se ho nakojit. Šlo to krásně, bylo ticho a nic ho nerozptylovalo. Načež za deset vteřin...
"Ahooooooooj! Už jste byli v Německu? My tam jdeme zrovna teeeeeeeeď!" ozval se za mými zády halasný Jardův hlas. "Aničkoooooo! Tvoje první zahraničí! No anoooo! Tvůj první zahraniční výlet! Aaaaanooooo!"
V příští vteřině se Filip samozřejmě pustil a místo pití se začal překotně rozhlížet po strýci Pepinovi. Můžeme být jedině rádi, že se jednalo "pouze" o kojení a ne o spánek.
Dalších několik minut jsme poté zpovzdálí se zatajeným dechem sledovali, jak si rozjařená rodinka dělá výlet do Německa spočívající v provedení několika kroků po pěšině odchylující se lehce jiným směrem od té, na které jsme na ně mlčky čekali my.
"Teď jsme v Německu a teď už zase nejsme!" radoval se Jarda a popojížděl s vyděšeným dítkem v kočárku do Německa a zpět do Čech následován trochu nervózní Lídou.
Jdu na sever a už jdu na jih. Na sever a na jih… pobaveně jsme nad nimi kroutili hlavou. Byli moc roztomilí.
Jinak naše děti se celkem rychle synchronizovaly. Jakmile začalo kňourat jedno, přidalo se i druhé - jakoby si povídaly. "Filipe, to je hrůza, ti naši rodiče, co?" "To mi povídej, Ani, moji mě trápí hlady." "A ti moji mě zase nenechají v klidu vyspat, jak pořád něco vykřikují." "Ale moji jsou horší, plánuju od nich utéct, půjdeš se mnou?" "Já myslím, že moji jsou horší, ale dám jim ještě šanci. Jdi sám." Synchronizované kňourání bylo lepší než řvaní, to vám snad ani nemusím povídat. A vůbec nejlepší bylo synchronizované spinkání.
Na konci pobytu jsme zjistili, že si Filip dělal zásoby na útěk z domova. Pod vložkou v jeho sporťáku jsme objevili historické kousky chleba, rohlíku, piškotu a dalších pochutin, které Filípek jako snědl, ale jak jsme posléze zjistili, tak se jimi akorát vybavoval na cesty. Udělali jsme tomu přítrž, zbytky jídla jsme všechny odhalili a rezolutně vyhodili. Žádný takový. Zůstaneš hezky s námi, chlapečku, nikam nepůjdeš. Na to máš ještě sedmnáct let čas. Abych mu dala najevo, že to se mnou a odchodem z domova nebude mít tak "snadné" celého jsem ho na výstrahu zlíbala a trochu mu při láskyplném objetí přiškrtila krevní oběh.
Po výletu jsme se chtěli na zahrádce místní restaurace občerstvit jednou točenou kofolou. To jsme ještě netušili, že si zaděláváme na další adrenalinový zážitek. Vosy. Tradičně létaly všude kolem nás, a to i přes to, že se je Jarda snažil více méně neúspěšně avšak urputně skalpovat jídelním lístkem (z něhož jsem si ještě ani nestačila vybrat jídlo) a sklenice jsme měli přikryté podtácky, které nám přinesla nápaditá servírka. Posléze nás stresovaly nejen vosy, ale také naše dětičky, které se začínaly probouzet. Lída to psychicky nevydržela a utekla s kočárem do bezpečí. Vosy ji ale pronásledovaly, takže se potom zase pokorně vrátila a přivedla k nám další hejno. Uvnitř restaurace se mezitím naštěstí uvolnil stůl, a tak jsme se k samotnému jídlu přesunuli dovnitř. Vosy s námi. Byly všude. Honza zúročil poznatky ze všech akčních filmů, a činil se jako akční hrdina. Jednu vosu omráčil podtáckem, další zamáčkl košíkem s pečivem, tu třetí rozdrtil skleničkou jen to svištělo. A celou dobu se při tom tvářil chladnokrevně jako profesionální zabiják. Chránil ženu a dítě, emoce musely jít stranou.
Jak už to tak s malými dětmi a vosami bývá, jídlo jsme snědli překotně. Jarda s Lídou na střídačku. Lída v rychlosti snědla půlku z talíře, odskočila si na malou a pak zmizela kdesi venku. Za drahnou dobu přišel Jarda, dojedl chvatně druhou polovinu, podíval se, jak mu do zbytku kofoly spadla vosa, zaplatil jejich útratu a vyrazili jsme k autům. My jsme se jako správní velkoměšťáci ještě po cestě zastavili v děčínském Tescu a abychom si dokázali, že si ten život taky umíme užít, koupili jsme si k večeři párky, májku, tukáče, colu a pivo.
Nutno říct, že jsme si během této dovolené připadali jako opravdoví dospěláci, když jsme každý jeden rodičovský pár po svém opečovávali svého potomka, brali za něho zodpovědnost a přizpůsobovali mu veškeré výlety, volný čas, pohodlí i všechny další věci. Jako dospělí jsme jezdili kombíkem s autosedačkou a kočárem v kufru auta, který jsme pak sestavovali a probírali jsme při tom další plány. Celé naše plánování však končilo u dospělácké věty "Uvidíme, co Anička / uvidíme, co Filípek".
Pocit dospělosti a velice silná rodičovská role se projevovaly zejména po večerech, kdy jsme v šeru a zimě, utlumení, ale šťastní, že máme klid, seděli u stolu na terase a bavili se o dospěláckých věcech jako: vhodný rodinný vůz, odvrácená strana dokonalého manželství, kvalitní postel, možnosti rodinné dovolené, touha opít se bezpočtem panáků a pařit ve víru divoké noci až do rána jako za mlada.
Smutné na tom je, že jsme po celou dobu naší večerní seance nespustili oči ani uši z elektronických chůviček a potají se dětinsky radovali, když zakňouralo to druhé dítě. Druhou smutnou skutečností bylo, že jsme si já a Lída neuvědomovaly, že pařit až do rána, je za předpokladu roční abstinence a malého dítěte doma takřka dokonalá absurdita. O půl jedenácté jsme pak odcházeli unavení spát do postelí s příliš měkkými matracemi, kvůli kterým jsme se stejně vůbec nevyspali. Jako dospělí. Ach jo. Ale bez ohledu na měkkost matrací, kňourající děti a vosy jsme si tu naši dovolenou hezky užili.
