Po zpívánkách a tanečkách následoval dětský koutek!
Pro Filípka úžasné rozptýlení, pro mě až překvapivě náročná záležitost. Ostatní maminky si svoje dítka hrdě posadily ke stolu a namachrovaně je krmily obědem, zatímco já jsem se jako jediná se svým plně kojeným synem potupně batolila na koberci.
Myslela jsem si, že jsem ten typ matky, které se nedaří doma udržovat sterilně čistou domácnost. Ale poté, co jsem zaznamenala zaschlou několikaletou špínu tvořenou prachem, zbytky jídla a různých druhů tělních tekutin náhodně rozmístěnou na různých hračkách a hranách skříní a radiátoru, pocítila jsem silný pocit uspokojení, jelikož mám doma fantasticky čisto.
Těch hraček! Všechny ochmatané, rozbité, opatlané, oprýskané, nehrající, ale komu by to vadilo? Rozhodně ne dětem. Zajímavým exponátem byla do hadrového tělíčka svlečená panenka s urvanou rukou a bez jednoho oka, na jejíž holé hlavě se vytvořila silná vrstva prachu, takže vypadala, jako by měla na temeni počínající chmýří. Jedna holčička si jí dala do polorozpadlého kočárku a hrdě nakráčela ke svojí mamince. Ta holčičku pochválila, jaké má ale pěkné miminko a že je to šikovná maminka. Ach ta bezbřehá mateřská podpora.
Filip se do kolektivu celkem začlenil. Je zajímavé, jak si děti neberou servítky. Dítě si hraje s hračkou, za chvíli se k němu nachomýtne další a začne do hračky, případně do druhého dítěte šťouchat a brát si hračku, přikvačí k nim další dítě a přidá se k nim, načež první dítě odejde najít si jinou hračku, druhé dítě se bůhvíproč odebere na druhý konec koutku a to třetí nechá hračku být, protože už jí nikdo nechce. Kdybych bývala byla studovala sociologii se specializací na psychologii dětské hry u dětí batolecího věku se zaměřením na biotop dětských koutků, jistě bych to zvážila jako téma své diplomové práce. To by mě bavilo.
Nerozlousknutou záhadou pro mě byla skutečnost, že ač jsem své dítě nespustila z očí, vždy se mi vrátilo s poslintanou hlavou. A více než dětský koutek ho poté zajímala prolézačka tvořená z nohou židlí, stolů a sedících maminek. Zkuste si lézt pod stůl mezi ty všechny nohy a lovit tam svoje až překvapivě mrštně se plazící dítě.
Když jsem tam tak vyčerpaně seděla na sešlapaném, umolousaném a vyšisovaném koberci se silnicemi a domečky mezi batolícími se dětmi, na úrovni nohou ostatních matek, občas mě ostře omráčily dva druhy odérů. A oba dva ve mně zanechávaly silný pocit úzkosti a stresu. První patřil jakýmsi z bot osvobozeným, avšak silně zapařeným nohám v silonových ponožkách a ten druhý směřoval od dětí. Odér, který dokáže vykouzlit pouze kojené dítě začínající s příkrmy v kombinaci s plenkami Pampers. Čím více byl ten odér neodbytný, tím častěji a hysteričtěji jsem rádoby nenápadně očuchávala Filípkovo pozadí. Vždy jsem se však mohla chvilkově uklidnit, protože moje dítě to pro tu chvíli naštěstí nebylo.
Nikdy v životě bych to neřekla, ale pobyt v dětském koutku mě natolik vyčerpal, že jsem po pár minutách už nechtěla myslet na nic jiného, kromě myšlenky, že bych si lehla do klubíčka doprostřed silničkového koberce, usnula a nechala dětičky, aby mě přelézaly, zakopávaly o mne, šťouchaly mi do oka, tahaly za vlasy a sedaly si mi na obličej. Garantuji vám, že nic z toho by mě neprobudilo. Tedy možná kromě toho dítka, které by si mi sedlo na obličej a ukázalo by se, že to od něj se táhne ten odér...
Pro Filípka úžasné rozptýlení, pro mě až překvapivě náročná záležitost. Ostatní maminky si svoje dítka hrdě posadily ke stolu a namachrovaně je krmily obědem, zatímco já jsem se jako jediná se svým plně kojeným synem potupně batolila na koberci.
Myslela jsem si, že jsem ten typ matky, které se nedaří doma udržovat sterilně čistou domácnost. Ale poté, co jsem zaznamenala zaschlou několikaletou špínu tvořenou prachem, zbytky jídla a různých druhů tělních tekutin náhodně rozmístěnou na různých hračkách a hranách skříní a radiátoru, pocítila jsem silný pocit uspokojení, jelikož mám doma fantasticky čisto.
Těch hraček! Všechny ochmatané, rozbité, opatlané, oprýskané, nehrající, ale komu by to vadilo? Rozhodně ne dětem. Zajímavým exponátem byla do hadrového tělíčka svlečená panenka s urvanou rukou a bez jednoho oka, na jejíž holé hlavě se vytvořila silná vrstva prachu, takže vypadala, jako by měla na temeni počínající chmýří. Jedna holčička si jí dala do polorozpadlého kočárku a hrdě nakráčela ke svojí mamince. Ta holčičku pochválila, jaké má ale pěkné miminko a že je to šikovná maminka. Ach ta bezbřehá mateřská podpora.
Filip se do kolektivu celkem začlenil. Je zajímavé, jak si děti neberou servítky. Dítě si hraje s hračkou, za chvíli se k němu nachomýtne další a začne do hračky, případně do druhého dítěte šťouchat a brát si hračku, přikvačí k nim další dítě a přidá se k nim, načež první dítě odejde najít si jinou hračku, druhé dítě se bůhvíproč odebere na druhý konec koutku a to třetí nechá hračku být, protože už jí nikdo nechce. Kdybych bývala byla studovala sociologii se specializací na psychologii dětské hry u dětí batolecího věku se zaměřením na biotop dětských koutků, jistě bych to zvážila jako téma své diplomové práce. To by mě bavilo.
Nerozlousknutou záhadou pro mě byla skutečnost, že ač jsem své dítě nespustila z očí, vždy se mi vrátilo s poslintanou hlavou. A více než dětský koutek ho poté zajímala prolézačka tvořená z nohou židlí, stolů a sedících maminek. Zkuste si lézt pod stůl mezi ty všechny nohy a lovit tam svoje až překvapivě mrštně se plazící dítě.
Když jsem tam tak vyčerpaně seděla na sešlapaném, umolousaném a vyšisovaném koberci se silnicemi a domečky mezi batolícími se dětmi, na úrovni nohou ostatních matek, občas mě ostře omráčily dva druhy odérů. A oba dva ve mně zanechávaly silný pocit úzkosti a stresu. První patřil jakýmsi z bot osvobozeným, avšak silně zapařeným nohám v silonových ponožkách a ten druhý směřoval od dětí. Odér, který dokáže vykouzlit pouze kojené dítě začínající s příkrmy v kombinaci s plenkami Pampers. Čím více byl ten odér neodbytný, tím častěji a hysteričtěji jsem rádoby nenápadně očuchávala Filípkovo pozadí. Vždy jsem se však mohla chvilkově uklidnit, protože moje dítě to pro tu chvíli naštěstí nebylo.
Nikdy v životě bych to neřekla, ale pobyt v dětském koutku mě natolik vyčerpal, že jsem po pár minutách už nechtěla myslet na nic jiného, kromě myšlenky, že bych si lehla do klubíčka doprostřed silničkového koberce, usnula a nechala dětičky, aby mě přelézaly, zakopávaly o mne, šťouchaly mi do oka, tahaly za vlasy a sedaly si mi na obličej. Garantuji vám, že nic z toho by mě neprobudilo. Tedy možná kromě toho dítka, které by si mi sedlo na obličej a ukázalo by se, že to od něj se táhne ten odér...
Toužím naučit se nazpaměť větu: Kdybych bývala byla studovala sociologii se specializací..." - moc se mi líbí a určitě bych s ní v intelektuálním kolektivu mnohokrát zabodovala!! Snad si to zapamatuju!! :-)