Jak jsem samolibě mávala rukou nad tím, když mě maminka strašila, že s dítětem se už nikdy v životě pořádně nevyspím, tak teď mě začíná přepadat silná beznaděj, že měla asi opět pravdu.
Nikdy jsem se spánkem neměla problém. Až na ten denní. Nesnášela jsem ten stav těsně po probuzení třeba na gauči v obýváku, kdy jsem se cítila jako praštěná palicí. A když jsem ještě zjistila, že jsem si například pospala skoro dvě hodinky a venku se stmívá, to jsem pak měla panečku špatnou náladu. Měla jsem pocit, že mi zkrátka něco uteklo a že v době, kdy budou všichni spát, já budu koukat do tmy, jelikož jsem se vyspala přes den. Nicméně noční spánek, ten miluji. Manžel spočítal, že mi trvá přesně osm vteřin, než usnu. To pak chudáček ani nedopověděl větu, protože uprostřed slova ho přerušilo moje hlučné funění. Potom další dvě tři hodinky zíral do stropu a hlavou se mu honily všemožné myšlenky, zatímco vedle něj spánkem spravedlivých chrápala netečná manželka. A ráno jsem se pak stávala imunní vůči budíku, takže ačkoliv byl celý dům na nohou z toho šíleného pípání, já jsem si spokojeně spinkala dál.
A teď je všechno jinak!
Dítě mi také nechce spát přes den (je po mně) a v noci se budí co dvě hodiny (je po manželovi)! Vzhůru jsem ihned, jak vedle sebe uslyším zakňourání v postýlce a usnout mi teď netrvá osm vteřin, nýbrž vteřiny dvě. Respektive, spím, i když jsem vzhůru.
Jelikož moje dítě je momentálně ve fázi "silné separační úzkosti" (ach, jak to zní odborně a zodpovědně oproti "je rozmazlený fracek neschopný samostatně usnout"), bývá ke spánku ukonejšeno v mojí náruči.
Během toho nastává několik kritických okamžiků:
1) matka nesmí usnout dříve než dítě (v té tmě, tichu, za zvuku ukolébavky a po celém dnu je to opravdu hodně těžký úkol!)
Nikdy jsem se spánkem neměla problém. Až na ten denní. Nesnášela jsem ten stav těsně po probuzení třeba na gauči v obýváku, kdy jsem se cítila jako praštěná palicí. A když jsem ještě zjistila, že jsem si například pospala skoro dvě hodinky a venku se stmívá, to jsem pak měla panečku špatnou náladu. Měla jsem pocit, že mi zkrátka něco uteklo a že v době, kdy budou všichni spát, já budu koukat do tmy, jelikož jsem se vyspala přes den. Nicméně noční spánek, ten miluji. Manžel spočítal, že mi trvá přesně osm vteřin, než usnu. To pak chudáček ani nedopověděl větu, protože uprostřed slova ho přerušilo moje hlučné funění. Potom další dvě tři hodinky zíral do stropu a hlavou se mu honily všemožné myšlenky, zatímco vedle něj spánkem spravedlivých chrápala netečná manželka. A ráno jsem se pak stávala imunní vůči budíku, takže ačkoliv byl celý dům na nohou z toho šíleného pípání, já jsem si spokojeně spinkala dál.
A teď je všechno jinak!
Dítě mi také nechce spát přes den (je po mně) a v noci se budí co dvě hodiny (je po manželovi)! Vzhůru jsem ihned, jak vedle sebe uslyším zakňourání v postýlce a usnout mi teď netrvá osm vteřin, nýbrž vteřiny dvě. Respektive, spím, i když jsem vzhůru.
Jelikož moje dítě je momentálně ve fázi "silné separační úzkosti" (ach, jak to zní odborně a zodpovědně oproti "je rozmazlený fracek neschopný samostatně usnout"), bývá ke spánku ukonejšeno v mojí náruči.
Během toho nastává několik kritických okamžiků:
1) matka nesmí usnout dříve než dítě (v té tmě, tichu, za zvuku ukolébavky a po celém dnu je to opravdu hodně těžký úkol!)
2) matka se nesmí pohnout, dokud dítě neusne, jinak je rozptýleno jejím pohybem a uvědomí si, že vlastně spát nechce. Uspokojivé je, že jakkoliv hlučné trávicí procesy v mém břiše, díky kterým bych se probudila i já, kdybych spala, nechávají mého syna naprosto v klidu. No, však si v tom mém bříšku užil svoje. Teď už ho jen tak něco nerozhodí.
3) matka, jelikož nevidí synovi do tváře (ten leží na její hrudi), a tedy neví, zda má zavřené oči, musí být extrémně senzitivní vůči jiným známkám spánku - v našem případě nepravidelné dýchání, škuby ručičkou, nožičkou a podobně, kdy je znát, že dítě prochází fází REM.
4) matka po ujištění, že dítě skutečně usnulo, musí plynulým pohybem odklopit dítě z hrudi, chytit ho levou rukou pod hlavou a pravou pod zadečkem, aby zajistila jeho co nejlepší stabilitu. Mezitím celou dobu vytřeštěně (jak jen jí to tma v pokoji dovolí) hledí na oči dítěte a doufá, že se neotevřou. Pokud ne, má napůl vyhráno!
5) matka musí s devítikilovým dítětem v náruči odlepit záda od opěradla, otočit se o devadesát stupňů, dát nohy dolů z postele a zvednout se z ní, načež devítikilovou zátěž pokládá hlubokým pomalým úklonem do postýlky. Matka si opět, tak jako každý večer, pro sebe řekne, že musí nějak posílit záda, jinak se příště už nenarovná. Ano, samozřejmě záda posléze stejně nijak neposílí.
Po uložení dítěte do postýlky může nastat několik situací:
a) dítě po uložení do postýlky neotevře oči a matka má oprávněný nárok na radostné zavýsknutí, které však srabácky nikdy neuplatnila.
b) dítě otevře oči a matka strne s obličejem přilepeným na ten dětský. Matka přestane mrkat, dýchat a dělá, že tam není. Napjatě čeká, co se bude dít...
c) pokud dítě oči opět zavře a překulí se na bok, může matka začít mrkat, dýchat a usmívat se, poněvadž má padla.
d) pokud dítě oči otevře a uvědomí si, že leží mimo matčinu náruč, zvedne všechny končetiny do výšky a začne s nimi mihotat ve vzduchu, zatímco se nadechuje, aby vzápětí spustilo silný hysterický pláč doprovázený vyčítavým, nepříjemně překvapeným a hlavně naštvaným dětským pohledem. Matka v tomto případě bere dítě opět do náručí (udělá hluboký úklon a vyčerpaně opět vyzvedne devět kilo). A protože je holt ta matka, má smůlu, a tak bez jakýchkoliv emocí opakuje celý předešlý postup.
Obvykle dítě na tento druhý pokus okamžitě usne a pak není problém ho přesunout zpět do postýlky. V ojedinělých případech si po tomto kratičkém šlofíku uvědomí, že má plno energie a začne hopsat kolem matky, která se vyčerpaně položí na postel a se slzami na krajíčku nechá dítko, aby si jí sedalo na obličej, lítalo jako motorová myš z jedné strany postele na druhou, schovávalo se pod plenku a vesele se smálo a trénovalo si stoupání na nožičky na pelesti za její hlavou. Za nějaký čas (hodina či dvě) se celý postup opakuje znovu. Tentokrát již s unaveným dítětem.
6) matka, po uspání dítěte, úspěšném uložení do postýlky a tichounkém odcupitání ke dveřím otevírá pomalinku dveře - potichoučku.
7) matka vyklouzne ze dveří - potichoučku.
8) matka zavře dveře - potichoučku.
9) dítě začne řvát. Matka se vrací, aby se slzami na krajíčku opakovala celý postup znovu.
Ke konci těhotenství se mi zdály krásné, barevné a zábavné sny. Nyní se mi zdají sny také, nejsou však barevné a nevím, jak dopadnou, protože je přeruší dětské kňourání říkající si o mléko. A když zrovna nekojím, nespím, nesním a nebdím, krátím si dlouhý čas tím, že v polospánku, ve tmě, jako trumbera ostřím zmateně na polštář nebo zmuchlanou peřinu a snažím se identifikovat, kde je hlavička, abych mohla ono "dítko" vzít a uložit ho do postýlky. To byste se divili, jak to trvá dlouho, než mě napadne podívat se na postýlku a shledat, že dítě už tam dávno spokojeně spinká. Taková ztráta drahocenného času! Mohla jsem místo těchto blbostí o dalších osm vteřin déle spát.
Ale to si zase vyberu během kojení. Dáme si při odhaleném prsu šlofíčka oba dva a jsme spokojení. Prý to tak bude ještě dva až tři roky. Už nikdy. Nikdy se nevyspím.
Ráda spím, ale musím k tomu mít kvalitní postel https://www.maxi-postele.cz/Postele-s-matraci/POSTEL-NIKA-120-x-200-PENOVA-MATRACE-ROST