close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Tanečky a zpívánky

15. října 2015 v 20:55 |  Z běžného života
Blíží se zima a s ní vše, co k tomu patří. Například krátké, mnohdy pošmourné dny, deprese, nuda a šeď. Rozhodla jsem se bojovat proti trudomyslnosti odvážně a navíc prakticky. Zapsali jsme se s Fílou na kurz. Pro dětičky, které sice ještě nemluví, ale i tak se s nimi dá zpívat, říkat básničky, povídat říkanky, ťukat na dřívka, cinkat na zvonečky, tvářit se šťastně a mít dobrý pocit z toho, že jsou rozvíjena. Jako poupátka.

Lektorka kurzu je éterická, lehce mimo, působí trošičku jako napojená na vesmírnou energii. Na krku se jí houpal krystal a v jejím šatníku dominují batikované bavlněné tuniky. Jako matka musí být žúžo. Nedokážu si představit, že by ji něco rozhodilo. Také se nám pochlubila, že její děti nikdy netrpěly na žádné alergie a ekzémy, protože je špindíra. Prý jen tak pro inspiraci. Inu, inspirovala mě. Zazpívali jsme si na začátek na můj vkus až příliš dlouhou písničku o tom, že si přejeme krásný dobrý den.

Koordinátorem lekce byl maličký hermafroditní plyšový panáček s nepoměrně malou a příliš dokonale kulatou hlavou k objemným končetinám. Cinkal na triangl a komunikoval s dětmi. Ale jelikož děti ještě komunikovat neumějí, komunikovaly jsme za ně my, matky. Řekla jsem tedy panáčkovi, že se jmenuju Filípek. Náhle lektorka skočila panáčkovi do řeči a zeptala se mě, jak byl Filípek porozen. Vteřinku jsem musela přemýšlet co odpovědět, jelikož jsem si nebyla jistá, zda v jejím pojetí "přirozeně" náhodou neznamená porodit doma, do vany nebo do moře. Naštěstí neznamenalo. Dále se mě panáček zeptal na domácí jméno mého syna. Vzhledem k tomu, že předešlá maminka nazývá podomácky svou dceru Leontýnu Fouňa, bylo mi trapné říct suše "Filip", a tak jsem se odvázala a řekla "Filík". Lektorka i panáček vypadali spokojeně. Potom se nás zeptala, kde jsme v létě byli. A já se zapsala jako hrozná krkavčí matka, která své dítě nevyveze nikam ven, jelikož jsme byli "převážně v Praze". Už jsem jí neřekla, že máme zcestovalé České Švýcarsko, Šumavu a Středočeský kraj. Jaksi si nemůžu zvyknout na to, že s dítětem je i víkend mimo město úspěch. Všechny ostatní maminky samozřejmě krkavčími matkami nebyly. Po výslechu jsme si všechny zatleskaly, jaké jsme to holky šikovné. Ufff, první "cvičení" za námi.

Je fajn si občas zazpívat. Když jsme byly malé holky, zpívaly jsme pořád. Ale v místnosti s batolaty a dalšími dospělými ženami omráčenými lektorčinou bohorovností a sluncem v duši, mi to přišlo takové nátlakové. Avšak dřívka mi pomohla. Ťukala jsem si autisticky do rytmu, kňourajícího Filipa před sebou. Chtěl mi moje dřívka uzmout, ačkoliv v rukách už tři držel. Moje autistické ťukání seznalo dopadu do tvrdé reality v okamžiku, kdy se kurz ukázal býti interaktivním. Překvapivě. A to je špatné. Zaprvé musíte neustále dávat pozor a za druhé musíte spolupracovat a pokud možno být kreativní. Vypadalo to, že můj brilantní výběr písničky "Skákal pes přes oves" se zdál býti zklamáním pro všechny kromě Founi. Zejména pak pro lektorku, která budila dojem, že má v hlavě dlouhou polici prohýbající se pod desítkami tlustých zpěvníků. Ale zkuste si vymyslet něco na úrovni, když jsou do vás zapíchnuté ty přísné lektorčiny oči a všechny ostatní matky nadrženě čekají, co hezkého si zazpívají. K tomu zpěvu… Musím velmi ocenit odvážné matinky, které se rozhodly na tento zpívánkový kurz zavítat i přesto, že vynikají výraznou neschopností udržet jeden jediný tón. Na druhou stranu mi to dodalo potřebné sebevědomí. Zpívat umím. Tleskat taky a ťukat na dřívka jakbysmet. Dokonce vím, kde mám vlásky, oči, uši, nožičky a ručičky. Jsem zkrátka šikovná holčička.

A Filípek umí dělat rybu a ťukat na dřívka. Mám důvodné podezření, že můj syn je bezpochyby geniální, jelikož jakožto nejmladší z účastníků kurzu uměl dřívka použít tak, jak se slušelo. Povznesl se nad ostatní děti, které si dřívkem šťouchaly do oka a bouchaly se jimi do hlav, případně je lačně okusovaly. Byla jsem na něj neskonale hrdá, když tam soustředěně držel v jedné ruce jedno a v druhé ruce dvě dřívka a zamyšleně se zaposlouchával, kdykoliv se mu náhodou podařilo trefit je o sebe. Ťukal ještě dlouho potom, co jsme přešli na další aktivity. Hlavně že byl spokojený. To byl asi jediný okamžik, kdy byl skutečně spokojený, protože zbytek kurzu prokňoural, prořval nebo projedl (když si hysterickým vřískotem uprostřed zábavné aktivity "pečení štrůdlu" vymohl prso). No jo no. Vsadím se, že kdybychom chodili na kurz hry na bicí, "Malý kutil", nebo "Kojme dítě dokola" (povšimněte si vtipné narážky na notoricky známou písničku - vidíte, jak mě ten kurz obohacuje), tak by byl šťastný a celou dobu by se vesele smál.

Inu, čas překvapivě rychle uplynul. Ani jsme se nenadáli a plyšový hermafrodítek zazvonil na zvoneček. Pohádky, potažmo kurzu, je konec. Ale jinak to konec ještě zdaleka nebyl...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Daniela Daniela | 20. října 2015 v 15:34 | Reagovat

Bezvadně napsáno! Konečně jsem se - aspoň na konci pracovní doby - od srdce zasmála...
Svěží, vtipné, originální (aspoň myslím)...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama