Do našich oblíbených Kašperských Hor jsme se vrátili na podzim.
Za zmínku stojí, že nyní procházíme životní etapou, kdy si ubytování v RODINNÉM hotelu volíme vědomě a chtěně a nikoliv náhodně či ošklivým omylem. Ubytovali jsme se ve Family hotelu Rilancio. Doufali jsme, že když je to ten "family" hotel, jistě nebude vadit, pokud zde budeme trávit dovolenou s ročním ukecaným dítkem, které se při zaujatém povídání kolikrát zapomene, a rozohní se tak, že svoje žvatlání zesílí na neúnosnou míru. Takových dětí tam přeci budou mraky.
Na recepci nás přivítal hošík k zulíbání. Později jsme zjistili, že je tam ještě jeden. K zulíbání byli pro své vyjukané kukuče plné dětské nevinnosti a ochotou snést pro hotelové hosty modré z nebe. Oběma mohlo být tak kolem dvaceti, ale dnešní mládež by se od nich měla hodně co učit. Ačkoliv by si tito hošíci jistě dokázali představit zábavnější trávení víkendu (třeba balit holky na dýze nebo zevlovat u televize), přesto v onom hotelu makali od nevidím do nevidím. A co víc, vypadali, že je to pro ně životní poslání. Vídali jsme je na recepci jako recepční, ve wellness jako uklízeče, v restauraci jako číšníky. Jelikož jsem na to zatížená, musím velice ocenit jejich proklientské chování. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkala. Byli milí, usměvaví, pokorní, chápaví, sympatičtí, nápomocní, ochotní. Zkrátka se postarali o naši příjemně strávenou rodinnou dovolenou.
Slůvka chvály si zaslouží také samotný hotel. Nejen kvůli prakticky zařízeným pokojům s kuchyňským koutem se dvěma plotýnkami, mikrovlnnou troubou, dřezem, lednicí a elegantně vyřešeným jídelním stolem. Také tam na nás čekala dětská židlička (jak jsem si do telefonu předem objednala). Postýlku a elektronickou chůvičku jsme měli svoje a vaničku bychom nevyužili. V opačném případě by nám je hotel poskytnul. A protože je to family hotel, nesměla chybět pořádně velká a luxusně vybavená herna. Dominoval jí bazén po okraj naplněný barevnými balonky. Filípek tam vplul a vypadal jako nejspokojenější dítě na světě, i přesto, že sotva vyplaval nad hladinu a že se kvůli balonkům nemohl vůbec pohybovat. Konečně jsme si s Honzou splnili svůj tajný dětský sen a skočili do bazénu také. Pomačkali jsme sice pár plastových balónků, ale na chvíli jsme se cítili jako bezstarostné děti. A na naši obranu, těch balónků už tam před tím bylo pomačkaných celkem dost, čímž vzniká důkaz, že nejen my jsme tlustí a těžcí dospěláci s lehkou dětskou duší.
Na snídani jsme šli s velkým očekáváním. Ne tak kvůli jídlu, jako spíš kvůli osazenstvu. Představovali jsme si sál plný řvoucích a pobíhajících dětí. Samozřejmě, jak už to tak v rodinných hotelech zřejmě bývá, dostavili jsme se do tiché místnosti s tlumeně si povídajícími a způsobně snídajícími postaršími manželskými páry. Vzhlédly od kafe a topinek s marmeládou, aby mohly zapíchnout výhružný pohled na žvatlajícího pidimužíka v mé náruči. Kupodivu jsme však ve family hotelu nebyli jediná family. Na strategicky nejvýhodnějším místě, tj. v zapadlém nejzazším rohu místnosti, aby na ně nikdo neviděl a nikdo je neslyšel, seděla další rodinka. Muž a žena s malou holčičkou. Holčička byla nepochybně mladší než Filípek. Tipuji tak o tři měsíce. Způsobně papala v dětské jídelní židličce. Rodinka nás dorazila tím, když otec oslovovil děvčátko "Táta" a holčička to po něm vzorně a sladce zopakovala.
Nevadí, usadili jsme Filípka do dětské židličky a snažili se opět bez úspěchu přeložit jeho hlučné žvatlání. Domníváme se, že to bylo spíše takové bezvýznamné bujaré citoslovečné projevení radosti, že je s námi na dovolené. První odešel ke švédskému stolu Honza. Nabral si kdeco, a když se vrátil, počkala jsem na okamžik, kdy zaujal Filipovu pozornost. Pak jsem se pomaličku a nenápadně zvedla od stolu a vyrazila na lov. Bufet byl vzdálený zhruba metr a půl od našeho stolu a bylo na něj bez problému vidět po celé jeho délce. Jakmile jsem se k bufetu přiblížila na tři kroky, zmerčil Filip situaci a spustil sirénu. Polilo mě horko. Doprovázena nevraživými pohledy postarších snídajících lidí jsem se urychleně vrátila ke svému separačně úzkostlivému děcku. Nu co, alespoň jsem to zkusila. Počkala jsem si tedy, až snese manžel svojí milostpaní snídani na stůl. Rozdělila jsem se s Filipem a dala mu půlku rohlíku, kterým po chvíli žužlání mrštil vztekle o zem. Nabídnutý bílý jogurt oslazený medem zase vehementně odmítal. Když zapojil i hlasivky, přestala jsem s dotíráním.
Za zmínku stojí, že nyní procházíme životní etapou, kdy si ubytování v RODINNÉM hotelu volíme vědomě a chtěně a nikoliv náhodně či ošklivým omylem. Ubytovali jsme se ve Family hotelu Rilancio. Doufali jsme, že když je to ten "family" hotel, jistě nebude vadit, pokud zde budeme trávit dovolenou s ročním ukecaným dítkem, které se při zaujatém povídání kolikrát zapomene, a rozohní se tak, že svoje žvatlání zesílí na neúnosnou míru. Takových dětí tam přeci budou mraky.
Na recepci nás přivítal hošík k zulíbání. Později jsme zjistili, že je tam ještě jeden. K zulíbání byli pro své vyjukané kukuče plné dětské nevinnosti a ochotou snést pro hotelové hosty modré z nebe. Oběma mohlo být tak kolem dvaceti, ale dnešní mládež by se od nich měla hodně co učit. Ačkoliv by si tito hošíci jistě dokázali představit zábavnější trávení víkendu (třeba balit holky na dýze nebo zevlovat u televize), přesto v onom hotelu makali od nevidím do nevidím. A co víc, vypadali, že je to pro ně životní poslání. Vídali jsme je na recepci jako recepční, ve wellness jako uklízeče, v restauraci jako číšníky. Jelikož jsem na to zatížená, musím velice ocenit jejich proklientské chování. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkala. Byli milí, usměvaví, pokorní, chápaví, sympatičtí, nápomocní, ochotní. Zkrátka se postarali o naši příjemně strávenou rodinnou dovolenou.
Slůvka chvály si zaslouží také samotný hotel. Nejen kvůli prakticky zařízeným pokojům s kuchyňským koutem se dvěma plotýnkami, mikrovlnnou troubou, dřezem, lednicí a elegantně vyřešeným jídelním stolem. Také tam na nás čekala dětská židlička (jak jsem si do telefonu předem objednala). Postýlku a elektronickou chůvičku jsme měli svoje a vaničku bychom nevyužili. V opačném případě by nám je hotel poskytnul. A protože je to family hotel, nesměla chybět pořádně velká a luxusně vybavená herna. Dominoval jí bazén po okraj naplněný barevnými balonky. Filípek tam vplul a vypadal jako nejspokojenější dítě na světě, i přesto, že sotva vyplaval nad hladinu a že se kvůli balonkům nemohl vůbec pohybovat. Konečně jsme si s Honzou splnili svůj tajný dětský sen a skočili do bazénu také. Pomačkali jsme sice pár plastových balónků, ale na chvíli jsme se cítili jako bezstarostné děti. A na naši obranu, těch balónků už tam před tím bylo pomačkaných celkem dost, čímž vzniká důkaz, že nejen my jsme tlustí a těžcí dospěláci s lehkou dětskou duší.
Na snídani jsme šli s velkým očekáváním. Ne tak kvůli jídlu, jako spíš kvůli osazenstvu. Představovali jsme si sál plný řvoucích a pobíhajících dětí. Samozřejmě, jak už to tak v rodinných hotelech zřejmě bývá, dostavili jsme se do tiché místnosti s tlumeně si povídajícími a způsobně snídajícími postaršími manželskými páry. Vzhlédly od kafe a topinek s marmeládou, aby mohly zapíchnout výhružný pohled na žvatlajícího pidimužíka v mé náruči. Kupodivu jsme však ve family hotelu nebyli jediná family. Na strategicky nejvýhodnějším místě, tj. v zapadlém nejzazším rohu místnosti, aby na ně nikdo neviděl a nikdo je neslyšel, seděla další rodinka. Muž a žena s malou holčičkou. Holčička byla nepochybně mladší než Filípek. Tipuji tak o tři měsíce. Způsobně papala v dětské jídelní židličce. Rodinka nás dorazila tím, když otec oslovovil děvčátko "Táta" a holčička to po něm vzorně a sladce zopakovala.
Nevadí, usadili jsme Filípka do dětské židličky a snažili se opět bez úspěchu přeložit jeho hlučné žvatlání. Domníváme se, že to bylo spíše takové bezvýznamné bujaré citoslovečné projevení radosti, že je s námi na dovolené. První odešel ke švédskému stolu Honza. Nabral si kdeco, a když se vrátil, počkala jsem na okamžik, kdy zaujal Filipovu pozornost. Pak jsem se pomaličku a nenápadně zvedla od stolu a vyrazila na lov. Bufet byl vzdálený zhruba metr a půl od našeho stolu a bylo na něj bez problému vidět po celé jeho délce. Jakmile jsem se k bufetu přiblížila na tři kroky, zmerčil Filip situaci a spustil sirénu. Polilo mě horko. Doprovázena nevraživými pohledy postarších snídajících lidí jsem se urychleně vrátila ke svému separačně úzkostlivému děcku. Nu co, alespoň jsem to zkusila. Počkala jsem si tedy, až snese manžel svojí milostpaní snídani na stůl. Rozdělila jsem se s Filipem a dala mu půlku rohlíku, kterým po chvíli žužlání mrštil vztekle o zem. Nabídnutý bílý jogurt oslazený medem zase vehementně odmítal. Když zapojil i hlasivky, přestala jsem s dotíráním.
Po očku jsme sledovali druhou rodinu na opačném konci místnosti. Panovala mezi námi rivalita. Jejich mladší holčička si zcela určitě utřela pusinku ubrouskem, poděkovala rodičům za nakrmení, poprosila, aby jí tatínek vyndal ze židličky, a když se tak stalo, odešla se uložit do kočárku. Filip se přirozeně nenechal zahanbit a demonstroval svoji dominanci a sílu tím, že si začal lžičkou mlátit o stoleček, a to takovým způsobem, aby to všichni viděli, slyšeli a hlavně věděli. Urychleně jsme do sebe s mužem naházeli snídani (ach, kde jsou ty časy romantického rozvláčného pojídání rozličných snídaňových jídel na dovolených pro dva zamilované) a zostuzeně vypadli z restaurace. Čekal nás výlet.
